Shoah
Obsahy(1)
Shoah představuje nestandardní dokumentární dílo zabývající se holocaustem. Více jak devítihodinový snímek je výsledkem pětadvacetileté práce autorů a neobsahuje žádné dobové záběry z války nebo obodobí těsně po konci války. Skládá se výhradně z výpovědí očitých svědků. Přeživší účastníci tehdejšího dění dostávají šanci zprostředkovat ve filmu svoje rozmanité zkušenosti a zachovat je tak pro další generace. Jejich vzpomínky často ožívají při návštěvě místa činu (např. tábor Treblinka), často to však není vůbec třeba. Zachycení výpovědi této odcházející generace je hlavním úkolem filmu, čemuž také Lanzmann mnohé podřídil. Vzniklo tak svou délkou i charakterem unikátní dílo, které v mnoha směrech překračuje hranice "pouhého" dokumentu. (jakub.uck)
(více)Videa (1)
Recenze (79)
Není to film a není to ani klasický dokument. Je to tvar zcela soliterní a nelze ho hodnotit poměřováním s něčím, co se mu trochu podobá, protože pokud se něčemu podobá, tak jen velice vzdáleně a navíc povrchově. Nepřesně cituji (nemám energii hledat koho vlastně): historie nemá pravidla, nemá zákonitosti, nejlépe se dá postihnout prostým vypravováním. Přesně tak je toto dílo uchopeno. Jako poctivé, pozvolné vyprávění, kdy vypravěč nespěchá a nespěchá se na vypravěče. Můžete dovolit, aby ve vás vyvolalo emoce, nebo také nemusíte. Ve mně je vyvolalo. Na 100%. ()
Dokument jako takový se jistě velkým dílem zasluhuje o zachování tohoto smutného dědictví naší civilizace a tomu nelze dát nic jiného než plný počet hvězdiček. Co se filmařské kvality týče, ta je také ne velmi vysoké úrovni s ohledem an dobu vzniku. V dokumentu (možná proti očekávání) nenajdete v celé jeho stopáži jediný archivní záběr, či hudební podkres. Jedná se v podstatě o prostou řadu interview s přeživšími holokaustu (z obou stran tábora - dá-li se to takto zjednodušeně vůbec rozdělit). Přesto zde najdete řadu velmi silných momentů. Trochu mi vadilo, že se Lanzmann při stříhání nepokusil o větší linearitu, občas se skáče docela chaoticky v čase, případně by šlo dokument sem tam proložit i nějakým faktografickým komentářem, aby se divák rychleji orientoval. Další věc, kterou jsem lehce neskousnul, bylo občasné Lanzmannovo až příliš sugestivní podávání otázek dotazovaným, které mi připadalo, že občas zbytečně tlačí na pilu, nebo někdy zbytečně přerušuje vypravěče, či se ho ptá pořád na to stejné. Ale konec konců u toho se dá přivřít oko, pokud vezmu v potaz, jak dlouho a kolik materiálu musel Lanzmann nasbírat a následně nastříhat, kolik lidí musel najít a přemluvit k rozhovoru, dokonce několik natočit i skrytou kamerou, což bylo jistě dost riskantní. Nelze než vyslovit obdiv nad takovým monumentálním a systematickým dílem. Tento film by měl patřit k povinné výbavě - ne každého filmového fanouška, ale každého člověka vůbec! ()
Kvůli nedostatku času zhlédnuto na tři části. Kdo ale ten prostor má, ať se do devítihodinovky klidně pustí, nemyslím si, že by se to nedalo zvládnout. Naopak. Vyprávění přeživších je natolik sugestivní, že něco jako čas vůbec nevnímáte. Já jsem si projekci ještě prodlužovala neustálým odbíháním na Google, protože jsem do tématu celkem nerd a dokument byl plný jmen, která jsem neznala a hned v ten moment jsem o nich musela něco vědět. Hodně mě proto zaráželo, že mi během tohoto pátrání neustále vyjížděly články, které existenci holocaustu zpochybňovaly... Pro to asi nemám žádná použitelná slova. A děsí mě, že jak ubývá očitých svědků, bude přibývat i dalších takových... individuí. I z toho důvodu je počin jako Šoa neskutečně cenný a ani dalších stovek hodin ve stopáži navíc by nebylo dost. Jsou etapy v našich dějinách, které se prostě nedají vyměřit filmovými minutami. ()
Pozeral som to síce dva týždne ale stojím si za tvrdením, že 9 hodín bolo málo. Najdlhší film aký som zatiaľ videl rozpráva jeden smutný príbeh jedného smutného obdobia 2 svetovej vojny. Snímka sa skladá iba z rozhovorov tých ktorí prežili toto peklo. Autorova snaha a práca na ktorej robil 10 rokov vytvorila úžasnú mozaiku a najrealistikejší pohľad na vyhladzovacie tábory. V rozhovoroch sú zachytené otrasné príhody členov sonderkommanda, židov ktorí prežili ale aj obyvateľov dediniek pri týchto táboroch, nacistických dôstojníkov (tí mali ťažké otázky) až po zamestnancov železnice a samotného rušňovodiča. Po tomto dokumente som nezostal rozcítený, ani smutný... ale emočne prázdny rovnako ako židia (sonderkommando) ktorí zabíjali tisícky ľudí každý deň a už nemali žiadne pocity. Bez emócií akurát z otázkou ako sa toto všetko mohlo stať... ()
Galerie (24)
Photo © IFC Films
Zajímavosti (8)
- Devět a půl hodiny filmu vzniklo z tří set padesáti natáčecích hodin. [Zdroj: kniha Středoevropan volbou - Timothy Garton Ash] (periHK)
- Sestříhání filmu trvalo 2 roky. (SafkaGuru)
- Z filmu čerpal spisovateľ Jonathan Littell pri písaní mohutného románu "Láskavé bohyne" ("Les Bienveillantes") z roku 2006. (Hamaradža)
„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu. () (méně) (více)