Šoa

Lanzmannov monumentálny, vyše 9-hodinový dokument o plánovanom vykynožení Židov v Európe nacistami je poctou tým, čo zahynuli, a zároveň varovaním. Hoci sa začína vetou: „Tento príbeh sa nedá vypovedať“, dokázal – nakoľko to len bolo možné – opísať neopísateľné. V tomto dokumente spomínajú na holokaust tí, čo prežili nacistické tábory smrti (Treblinka, Osvienčim a ďalšie), nezúčastnení pozorovatelia z Poľska, ktorí sa vôbec nesnažia zakryť svoju minulosť či antisemitizmus, a niekoľko „bývalých“ nacistických dôstojníkov. Lanzmannove neochvejné a podrobné otázky odhaľujú barbarské zverstvá a detailné plánovanie, ktoré vyústilo do „konečného riešenia“. V desivých príbehoch sú opísané hrôzostrašné podmienky varšavského ghetta. Lanzmann celých 10 rokov cestoval po týchto miestach zločinu, aby vytvoril svoje kolosálne dielo, ktoré bolo zostrihané z 350 hodín nakrúteného materiálu. V tomto hrôzostrašnom svedectve nie sú použité žiadne archívne zábery, čo dojem z neho ešte viac umocňuje. 90% (13.06.2010)

Kvůli nedostatku času zhlédnuto na tři části. Kdo ale ten prostor má, ať se do devítihodinovky klidně pustí, nemyslím si, že by se to nedalo zvládnout. Naopak. Vyprávění přeživších je natolik sugestivní, že něco jako čas vůbec nevnímáte. Já jsem si projekci ještě prodlužovala neustálým odbíháním na Google, protože jsem do tématu celkem nerd a dokument byl plný jmen, která jsem neznala a hned v ten moment jsem o nich musela něco vědět. Hodně mě proto zaráželo, že mi během tohoto pátrání neustále vyjížděly články, které existenci holocaustu zpochybňovaly... Pro to asi nemám žádná použitelná slova. A děsí mě, že jak ubývá očitých svědků, bude přibývat i dalších takových... individuí. I z toho důvodu je počin jako Šoa neskutečně cenný a ani dalších stovek hodin ve stopáži navíc by nebylo dost. Jsou etapy v našich dějinách, které se prostě nedají vyměřit filmovými minutami. (22.04.2017)

I přes markantní délku jsem se celkem těšila. Bohužel jsem zklamaná. Tak závažné, zajímavé téma s potenciálem, o němž si většina filmařů může nechat jenom zdát, a ona z toho vznikne, stydím se, když to říkám, taková nuda. Oceňuji režisérův přístup, kdy si Šoa natočil po svém - nepoužil ilustrativní ani autentické dokumentární záběry z oné doby, emotivní hudbu apod., jen kouká do očí všem, kteří hrůzy války v ghettech a koncentračních táborech prožili. Na jednu stranu je to oceněníhodné a působivé, na druhou stranu po chvíli ubíjející a nudné. Jsem na rozpacích. Je to roztahané, ač obsahově zásadní, zpracování výsledek devalvuje. Snaha o autentičnost tak má za následek sníženou atraktivitu filmu. (09.08.2013)

"Je to těžké k poznání, ale tady je to místo. Tady pálili lidi. Hodně lidí." Aneb devítihodinové svědectví o holocaustu z první ruky jak obětí, tak strůjců (kteří samozřejmě o ničem nevěděli, nic netušili a vadilo jim to úplně nejvíc ze všech). Přístup filmařů je netypický v tom, že výpovědi nejsou doprovázeny dobovými záběry ani fotografiemi - na rozdíl od všech ostatních dokumentů se tu obětem devět hodin díváme do očí (pokud jsou ukazovány nějaké záběry, tak na dnešní stav míst, o kterých se mluví). To je jistě velmi neobvyklé a vševýpovědní. Obraz holocaustu si v hlavě musíme sami sestavit, není nám ukázán. To je velmi zajímavý přístup. A výsledek je vážně mrazivý. Nejen popisování samotného procesu, ale například i polští vesničani vykřikující jeden přes druhého, že Židi si to za ukřižování Ježíše stejně zasloužili... Lanzmanem shromážděné záběry tak rozhodně nejsou jen srdceryvným vzpomínáním, ale komplexním svědectvím. (10.03.2013)

Deväť hodín trvajúca oral history o holocauste. Ako milovník kinematografie považujem takýto spôsob výpovedi o histórii zaujímavejší, ako strohú literatúru faktu. Pretože tá tiež vychádza zo spomienok ľudí. Šoa sa tvári, že na takejto ploche musí poskytnúť kvantá informácií, čo síce činí, na druhú stranu ale za takúto dĺžku môžu dva faktory. Pri prehovoroch nesledujeme titulky, ale čakáme, kým respondent odpovie a potom nám jeho odpoveď preloží tlmočníčka. A za druhé Lanzmann sa zopár krát opýta viac menej tú istú otázku po sebe a respondent stále odpovedá iba to isté. To je ale iba taký menší a dosť nepodstatný postreh. Že sa ľudstvo zo svojej histórie ponaučiť nedokáže a že utrpenie je náš osud, dokladá dnes napríklad vojna v Sýrii a dlhodobý konflikt v Sudáne. Preto si po pozretí Šoa nepoviete, že tak toto je už chvalabohu iba naša minulosť. Vyzerá to tak, že minulosťou sa vojnové hrôzy stanú až po vyhynutí ľudstva. (17.10.2016)