A fost sau n-a fost?
12:08 na východ od Bukurešti
12:08 East of Bucharest
12:08 East of Bucharest
12:08 East of Bucharest
Obsahy(1)
22. prosinec 1989. Celá země sleduje v televizi v přímém přenosu, jak rozzuřený dav přinutil rumunského diktátora Ceaușesca uprchnout v helikoptéře z Bukurešti. V klidném městečku na východ od hlavního města, šestnáct let od tohoto historického dne, majitel místní televizní stanice pozve do talk show dva hosty, aby se podělili o své vzpomínky na ony slavné revoluční chvíle. Prvním je starý důchodce a občas Santa Claus, druhý je učitelem dějepisu, jehož celý plat právě pozřely dluhy za alkohol. Společně vzpomínají na den, kdy provolávali heslo „Pryč s Ceaușeskem!“. Až jeden telefonát televizního diváka zpochybní proklamované hrdiny, kteří možná tehdy spíše nasávali někde v baru nebo dělali přípravy na Vánoce, než se bouřili v ulicích... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (73)
Byla či nebyla u nás revoluce? 1) 31letý režisér, scénárista a koproducent Corneliu Porumboiu se narodil ve východorumunském Vaslui, 70titisícovém městečku velikosti Opavy či Mostu asi 40 km vzdušnou čarou od moldavských hranic. Myšlení obyvatel maloměsta tedy zná dobře, a na filmu je to znát. 2) Filmu porozumí především ti, kteří dobře znají rumunskou mentalitu a poměry uvadajícího socialismu. Být mi dnes 18, polovinu dialogů prostě nepochopím, připadnou mi hloupé, o ničem, lidi jako z panoptika a především žádná akce. 3) Pár "akcí" jsem už zažil a přidaly mi pořádné šrámy na duši. Pár lidí jsem poznal i v mezních životních situacích. Pár měsíců jsem pobyl i v Rumunsku a pár let v reálném socialismu. Věřte mi, moji mladí dosud nezkušení přátelé, že film nepřehání ani trošičku. Naopak bych ocenil minimalismus v dialozích, ději i v hereckých výkonech. 4) Provinční městečko Vaslui vypadá i 16 let po pádu Caucescova režimu, jakoby k žádné změně nedošlo. Otlučené domy, nefungující výtahy, prázdnými ulicemi občas projede osamělá Dacia. Chybí, pravda, všudepřítomná hesla. Řídké připomínky současnosti (jeden mobil v celém snímku nebo dva ojeté západní vozy) působí nepatřičně jakoby z jiného světa. Vlastně se toho moc nezměnilo, zvláště ne v lidských duších. ()
Zdá se mi jako první půle diváka připravovala sérií statických záběrů na druhou půli, která je v podstatě jedním velkým statickým záběrem s občasnými prostřihy na detail. To má ovšem svůj smysl, neboť se jedná o (v podstatě amatérský) filmový přenos, jehož náplň i provedení (kvůli amatérskosti) jsou ovšem velice vtipné a satirické. Moderátor pořadu a jeho první host školní profesor si přemoudřele hrají na to, že hledají pravdu o revoluci v malém městečku a vystavují se vulgárním telefonátům diváků. Pravdu má ovšem druhý host, obyčejný stařík, jehož šlechtí to, že si je jako jediný schopný přiznat pravdu a potažmo i své chyby. Takový film by se měl vysílat u nás v hlavním vysílacím čase, aby čeští diváci jednou taky vytáhli hlavy ze svých zadnic. ()
Motto: Vašek Tittelbach rulez! Jak číst tento lehce extravagantní komentář (nechce-li se vám číst zbytečně dlouhé bizáry, uděláte nejlépe, přečtete-li si komentáře kupř. Aelity, Marigolda a ORINa, to bohatě stačí!)? Představte si, že jsem následující větu pro bolavý malíček nadiktoval svému osobnímu písaři Bezesmyslu Chandrovi, k samotnému psaní jsem se vrátil – po zběžné kontrole zapsaného a po zjištění, že co si člověk neudělá sám, to nemá (avizuji, že hranaté závorky jsou dílem vzpoury mého asistenta, po editaci je zde nechávám pro důkaz jeho hovadské povahy) – až se slovy „Ušlechtilá snaha“. Následné srovnání – [někde zde se ten debil začíná zadýchávat] ehm – už tím, že – ehm – jak si všímá velký Hérakleitos – ehm – dvakrát nevstoupíš do – ehm – téže řeky – ehm –, asi ve více směrech pokulhává, než že by – ehm – bylo mířilo – ehm [někde zde začíná zoufale škrabat na nose, říkaje si, do čeho se to zase uvrtal a doufaje, že ho někdo v promyšlení tohoto díla vystřídá; nechceš se toho chopit, neznámý čtenáři?] – přímo na střed pomyslného terče [jak vidno, z fleku by mohl vystřídat Virgila Jderescu v roli moderátora; i kdyby stál tenhle koment za hovno – jakože zřejmě bude, vždyť jeho projev čím dál tím víc přímo antidepresivy zdrogované prase – už teď se tu mezi řečí tímto chvástá a bůhvíproč se prohlašuje za morálního vítěze a dědice revolučního odkazu] , leč nemohu si pomoci, I. zažívám při sledování „A fost sau n-a fost?“ obdobný pocit trapnosti (před nímž se nelze neobrnit smíchem) jako u Formanova „Hoří, má panenko“. Ušlechtilá snaha (nepochybuju, že je reflexe minulosti bohulibou činností,; za jistých okolností může i kolektivní mýtus – zde předpokládám SPOILER, že si Tiberiu Manescu své hrdinství – eufemisticky řečeno – přibarvil (ale co když ne? co když tam vážně byl ?) SPOILER – sehrát pozitivní úlohu, dodat zúčastněnému kolektivu potřebnou energii k provedení nutných změn; zřejmě zde tedy jdu proti duchu filmu (a zároveň – to jen tak na okraj – Masarykově sporu o pravost Rukopisů), který naznačuje(?), že na lži nelze nic vybudovat) naráží na zeď vlastní nemohoucnosti (jež je – ano – do značné míry historicky determinována, jak dlouho se však lze tímto omlouvat?), pokřiveného charakteru (prospěchářství, předsudečnosti, lenosti, pokrytectví, slabošství, pohodlnosti) a vůbec malostí/zlomyslností toho našeho živočišného druhu. Zároveň konečně II. zjišťuju, v čem mně jsou rumunská zúčtování s minulostí sympatičtější než české pokusy. Nutno varovat, pro potřebu vysvětlení musím paušalizovat, a to je vždy problematické! Tedy: z českých antikomunistických filmů mívám pocit, že komunismus u nás bylo čímsi vnějším, exportem, něco nám vnuceného, že jediným hříchem zdejšího většinového obyvatelstva byl strach. Nebýt strachu, mohlo být všechno jinak, nebýt strachu, rudá noční můra by se pakovala už někdy v roce 1955. S rokem 1989 (se ztrátou strachu) pak přišel zlom. Doba před rokem 1989 a doba po roce 1989, dva naprosto odlišné vesmíry obávaného odlišnými druhy. Možnost, že zase bude hůř pak v mediální reflexi (které jsou výhonkem i filmy) opět přichází zvenčí, a to s agenty cizích mocnosti (všichni víme kterých dvou!), kteřížto nám jako smrticí nákaza matou a svádí na scestí naše holubičí, svobodymilovné letory. U Rumunů je tomu, jak si všímám, jinak (a proto je jejich kinematografie cennější). Rokem 1989 se toho nakonec zase tolik nemění (sníh, tj. revoluční horizont možného rychle taje v břečku, tj. zploštění horizontu možného, vyprázdnění revolučních, utopických vizí pragmatismem oportunistických zmetků), lidé jsou stále týmiž lidmi, mají tytéž chyby, chovají se obdobně. Hrozba nehumánní společnosti (která je, žel, v tom našem postkomunistickém prostoru poslední dobou spíše aktualitou než pouhou hrozbou) pak nepřichází zvenčí, nýbrž zevnitř, z myšlení a jednání každého z nás. To mně osobně přijde adekvátnější i naši (ryze české) přítomné chvíli. Teď jen, co s tím? Návod nemám, vím jen, že nás čeká stále spousta práce. A že každý bude muset začít sám od sebe. Připraveni? [7.2.2022, 6.12.2022] () (méně) (více)
Tak takýto film sa v súčasnosti len tak nevidí, aj keď kritiky pribúda. Film s akoby dvomi časťami, kde prvá ukazuje spustošené a schátralé mesto, ktoré sa od čias pádu komunizmu veľmi nezmenilo a ľuďom sa nežije veľmi dobre. Druhá ukazuje televíznu diskusiu, kde sa ukazuje, že údajní revolucionári, ktorým ich vtedajšiu účasť asi nikto nedokáže a nikto im ju neverí, ba práve naopak, si na nich nikto nespomína a ľudia ich berú ako klamárov, sú za ožranov a klaunov. Ukazuje sa, že ľudia nenašli odvahu protestovať a ani nechceli a že mnohým sa dnes žije horšie, aspoň majú taký pocit a bývalí komunisti sú vysoko postavení a vyhrážajú sa síce iným spôsobom, ale s podobným účinkom už ako veľkí kapitalisti. Tento film podporuje sčítanie obyvateľstva z roku 2011, kde počet obyvateľov Rumunska, ktoré bolo kedysi z hľadiska obyvateľstva jedným z najpočetnejších štátov, že ich počet klesol na niečo vyše 20 miliónov, mnohí emigrovali, počet Maďarov je okolo 1,26 milióna, počet Rómov okolo 620 000, no v skutočnosti vraj dvakrát a možno aj trikrát toľko. Dnes od krízy sa tam síce sťahujú firmy, ktoré najprv vykorisťovali tu a teraz idú za lacnejšou pracovnou silou tam, no situácia tam stále nie je dobrá a to vidieť aj pri protestoch, ľudia nie sú spokojní a to, že niečo takéto vzniklo, ktoré si tých rumunských "pravdoláskarov" podalo, je len logickým vyústením toho, že ľudia nechcú mlčať a dnešní samozvaní revolucionári, ktorí sa chcú priživiť na odvahe druhých im vadia. Komédia trocha trpká, najmä zaujímavá a nekonvenčná, ale vydarená, no občas dosť nudná. ()
Pět hvězdiček tomu přes velkou lítost nedám, protože forma poněkud pokulhává za obsahem a přes rozumnou stopáž se první polovina trošku táhne a celkem zbytečně rozpitvává nelichotivou přízemní existenci protagonistů příběhu. Zato druhá polovina, která se odehrává v televizi během živého diskuzního vysílání, je doslova skvělá a je to myslím pro mě zatím ta dosud nejpřesnější výpověď o realitě generace, která zažila pád komunistického režimu a následnou deziluzi z popřevratových poměrů. Zažila ji mimochodem naprosto oprávněně, protože elity a jejich skutky jsou jen výsledkem celkového stavu společnosti a změny myšlení jsou mnohem těžší než formální změny režimu. Elity nejsou o nic lepší ani horší než zbytek společnosti a dělají jen to, co jim ti dole dovolí. Tenhle snímek je v zobrazení skutečnosti daleko nejblíž pravdě než jakýkoli český snímek, který se v posledním dvacetiletí chtěl vyrovnávat s naší minulostí. Televizní sešlost řeší, jestli se v provinčním městě na východ od Bukurešti odehrávala revoluce nebo jen místní pasivně čekali na pád moci v hlavním městě. Lidská paměť, jak známo, funguje selektivně a člověk si rád upravuje vlastní životopis do té míry, že tomu nakonec sám věří. Konfrontace s realitou, respektive s viděním svých bližních, pak může způsobit přímo gejzír tragikomických výstupů, které odhalují konjunkurálnost a přizpůsobivost našich hrdinů. Styl humoru, který se doslova vyžívá v trapnosti a malosti filmových postav, je docela vzdálený našemu hřejivému a nostalgickému, řekněme, hřebejkovskému stylu. Celkový dojem: 85 %. ()
Galerie (3)
Photo © Artroumain
Reklama