Záviš - kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992)

Nejvíc jsem u toho filmu myslel na Vratislava Effenbergera a UDS. Mám pocit, že tady se přímo po xx letech projevil koncept tzv. kritické funkce iracionality, kterou razil právě Effenberger & spol. To, že skrze imaginaci se kriticky vyslovujeme k obludné skutečnosti. To myslím na Záviše sedí dokonale. (03.07.2012)

Společně s Šílením jediný český film posledních let, z kterého je cítit jistá filmařská suverenita a invence, a zároveň jediný, který se mnou dokázal opravdu zahýbat. Nedá se to všechno asi brát zas až tak moc vážně (jak radí sám autor), ale kus pravdy o naší zemi, o její historii i současnosti tam jistě je. A je to strašná sranda :-) (24.09.2007)

Moje první setkání s dílem Karla Vachka. A musím říct, že celou dobu jsem měl na mysli jeden film, který je tomuhle hodně podobný - Socialismus. Ten natočil Godard, v roce 2010 (takže se nabízí otázka, jestli Godard nekopíroval Vachka - což je dost šílená úvaha) a se Závišem (budu tomu filmu takhle říkat ve zkratce) je ten film hodně podobný, co se stylu týče. Oba jsou jen nahodilým sledem myšlenek, bez nějakého celistvého propojení, složené z nahodilých záběrů všeho možného, akorát Socialismus mi připadal čitelnější, než Záviš. V Závišovi sice na začátku zazní pár zajímavých věcí a objeví se pár myšlenek, ale po asi 20 minutách je z toho prostě náhodný sestřih obrazů s náhodně přidaným zvukem (třeba je tady záběr maratonců bežících po Karlově mostě a do pozadí zpívá Záviš, nebo tu je scéna, ve které Vachek zabírá detailně nějaké sochy krav a do toho jsou zvuky z nějaké modlitby v kostele). Je to prostě Vachkův (evidentně zmatený) myšlenkový pochod o všem možném (i když hlavně o politice), ze kterého si něco můžete vzít a zároveň nemusíte, žádnou celistvou myšlenku to nemá. I když by se ten dokument dal označit jako "relaxační", protože chvílemi jsem měl pocit, že ani člověk nemusí koukat na to, co se děje v obraze, stejně to většinou nijak nesouviselo s tím, o čem se tam mluví. Mě osobně to bavilo částečně, protože čím více se to blížilo ke konci, tím větší to byla nuda a posledních 20 minut už mě to silně nebavilo. Nutno ale uznat, že to spojení obrazu se zvukem, co je většinou úplně mimo, byl zajímavý. A jelikož mi to částečně sedlo + mám rád experimenty, dám 3*, ale znova bych se na to už nepodíval. Každopádně jsem to rád viděl. 3* (16.04.2020)

Dokumentaristický samorost Karel Vachek natočil další ze svých dokumentárně-stylizovaných podobenství o našem světě, o prostoru a čase České republiky začátku 21. století, pojmenovaný tentokrát pomocí postavy svérázného a velmi osobitého folkového (či spíše undergroundového?) hudebníka Záviše - knížete pornofolku... O něj tu ale ani tak nejde. Uslyšíme tu sice jeho drsné písně a protestsongy (např. Andělu...), ale vždy jen uvozují nějaké hlubší zamyšlení nad několika základními rovinami dnešního mediálně reflektovaného Česka - obraz zkorumpovaných politiků, jenž nám ,,demokraticky" vládnou (Stanislav Gross, Václav Klaus...), svět novodobých celebrit, mediální obraz ,,moderního životního stylu" (režisér Hřebejk v reklamě na svět, kde se nemusíte o nic starat...), moderní entertainmentová zábava (extrémní motokros v Sazka Aréně...), umělecké reflexe současnosti (Husajn naložený v lihu, socha Krista coby gymnasty či další sochy a obrazy...), obsese zvířecími miláčky a mnohé další témata uvozují hlubší zamyšlení nad realizací ideálů Masarykovské vize demokracie v dnešní České republice, nad sociálním rozměrem v dnešní kapitalistické éře, nad ekologickou spoluzodpovědností za stav dnešního světa a přírody v kolizi se stále větší spotřebou a nárůstem konzumního způsobu života... Odkazem k významové a interpretační rovině filmu mohou být i filmové aluze na Tatiho Prázdniny pana Hulota a Griffithovu Intoleranci. Stejně jako Tati nechává Vachek relevantní informace zaznít jen coby zvukovou kulisu, někde v druhém plánu v pozadí a jinak před divákem rozvine sled poklidného a až na několik záměrných vybočení (např. dlouhý švenk kamery na vodáky sjíždějící jez pod Plášťovým mostem v Českém Krumlově nasnímaný navíc jakoby rybím okem) plynulého toku obrazů a verbálních i nonverbálních informací. Ty podstatné střípky si každý musí hledat a sestavovat sám. Navíc stejně jako v Prázdninách jde Vachekovi o rysy národního charakteru, to typické, co spojuje, určuje a definuje nás Čechy. S Intolerancí má společnou formu - spojování krátkých pasáží různých významových rovin, jednotlivých vyprávěcích linií, jednotlivých světů, příběhů a názorů postav a účinkujících, jakož i pokus o vytvoření velkého (dokumentárního) díla. A to se Karlu Vachekovi bezezbytku povedlo... (26.09.2007)

Vzhledem k tomu, že v názvu dokumentu je jméno mého těžce oblíbeného folkaře Záviše jsem pokládal za povinnost se na něj podívat, ale sktečnost, že je celý pořad úplně o něčem jiném a mistrova hudba zazní jen párktát a to ještě někde v pozadí mě doslova nasralo. Stopadesát minut úplně zbatečného pokoukání o hovně. (09.10.2007)