Strange Circus: Kimjó na circus

Nemám moc s čím srovnávat, protože tenhle žánr (velmi těžko definovatelný) se mi doposud úspěšně vyhýbal, což se ale po výživné inhalaci tvorby Siona Sona nejspíše změní;) Suicide Club mi asi sednul trochu více, hlavně měl (v podstatě) ujasněný koncept a VCELKU jednoznačnou pointu. Strange Circus je bizardní, alegorická, vypsychovaná podívaná, která zaujme nejvíce asi nápaditou stylizací (prostředí cirkusu a ústřední interiér jsou zpracovány velmi působivě). Rozvětvený příběh, který v závěru graduje ostošest, mě zaujal jen v jednotlivostech. Třeba je to tím, že jsem ho úplně nepobral;) (05.05.2011)

Další "divný" japonský film o jedné takové (ne)normální japonské rodince. Otci nestačí, že nutí svou nezletilou dcerušku, aby se dívala, jak klátí její maminku, ale začne ji klátit taky. Matka namísto toho, aby toho odporného úchyla v noci podřízla, nebo ho aspoň nabonzovala policajtům, začne na dcerku hystericky žárlit a mlátit ji hlava nehlava. No a tak dceruška matku srazí ze schodů, to dá rozum. Ovšem část duše mrtvé matky se vtělí do těla dcerky, takže ta má do budoucna zaděláno na celkem slušnou schízu. Tak, teď jsem to asi kapánek zjednodušil (i zamotal), ale kostra příběhu sedí. Ale tohle všechno je prosím teprve začátek filmu, následuje další přehlídka roztodivných bizarností, decentních i nechutných obscénností a šílených fantasmagorií. A závěr je hodně zajímavý a trochu i psychologizující. A k tomu všemu zní jako pěst na oko krásná hudba, kromě několika známých klavírních skladeb i něco málo z tvorby samotného režiséra. Vrcholně deviantní a estetický zážitek. (19.04.2014)

Velmi dotažená stylizace tento řekněme ujetý film zvedá až na vrchol. Obrazy ladí se situací, respektive šíleným stavem mysli protagonistů. Opulentní ve stylu Greenawaye, nekompromisní, neošizené kulisy, halucinogenní masky, děj pulsující od snové nečinnosti do vyhroceného psychického a fyzického násilí, střízlivé dialogy podávané úmyslně hysterickým tónem. Hudební stránka funguje taky konzistentně -- když bojuje pomatená mysl herečky, bojují spolu dva hudební motivy přes sebe, banální hudební téma na banální děj atd. Eh, nechci tu mít intelektuální řeči, takovou hanbu bych nesnesl -- nicméně toto dílo o rozpadu osobností v rámci mírně řečeno dysfunkční rodiny, netriviální zejména po stránce formální, si zaslouží pochvalu. Režisér drží laťku. (19.08.2013)

Podobná koncepcia ako pri Noriko. Prvých 20 minút je vysvetlená zápletka a zároveň je aj ukončená. Potom sa začínajú na seba vrstviť významy a ako to už pri Sonovi býva, je koniec silno kritickým zhodnotením súčasnej spoločnosti. Ako pri ostatných filmoch aj tu je hľadanie identity kľúčové. Narozdiel od svojich predchádzajúcich filmov, je ale tento viacej Lynchovský. Tým mám namysli pohrávajúci sa zo skutočnosťou a zo snami. Niekoľko krát je celá pointa zmenená a o finálnom výsledku si nikdy nemôžeme byť istý. Sono sa s nami totiž hrá. Robí to sofistikované. Dakedy prekvapuje. Inokedy znechucuje. Nikdy ale nenechá nič stabilné. Všetko sa to utápa v nejednoznačnosti. Nevieme čo je príbeh, sen, skutočnosť, predstavenie. Všetko ale má pri pointe svoje miesto. Pre mňa ďalší z netradičných filmov, ktorý si vyžaduje diváka otvoreného všetkému a ktorý sa nebojí pri filme rozmýšľať a polemizovať. (26.01.2014)

Matka, otec, dcera a později i mužský nápadník s tváří a účesem děvčete... aneb malé dějiny jedné úchylnější rodiny s plynutím téměř cyklickým. Plynutí tohoto filmu bych rozdělil asi do tří částí: ta první působí dojmem mozaiky, jež každou chvíli během ústřední zápletky hází před diváka nevšední stylové nápady, pro Šiona Sona vlastně typické (ať už jde o rámování cirkusovými a pouťovými výjevy nebo závažnou operaci pojatou do rytmu hudby), druhá část pak přináší s mírným pomatením mysle diváka i jistým zvolněním v střihovém vyprávění již zdánlivě odlišný příběh s odstupem času. Do třetice přijde mysteriózní vyvrcholení, jež velkou část vnímaného příběhu s navrácením se do minulosti ještě zvrátí, ale současně se v ní všechno dříve nejasné, vynechané či zdánlivě nedovysvětlené a nesouvisející plně vysvětlí, zapadne do sebe a tak úžasně propojí, že jsem jen žasl. Způsob vyprávění mi dost evokuje některé mozaikové filmy Claudea Lelouche typu Ať žije život, akorát s jedním malým (nebo hodně velkým?) rozdílem: mistr z Francie by nikdy nenatočil takhle úchylně sadistický horror, jaký je na oplátku často vlastný nejednomu japonskému tvůrci včetně Šiona Sona. Strange Circus je tak neskutečně propracován, včetně všemožných bizarností a úchylností, že mi další Sonův film i přes chvilkovou nechuť či náročně vstřebávání některých scén zase úplně vyrazil dech..! Nevím a radši vlastně nechci vědět, nakolik jsou Sonovi vlastní jisté zvrácenosti i mimo režisérskou tvorbu. Jen v tomto směru kvituji, že film obsahuje i několik výjevů morbidního cirkusového čísla nebo malého „sexuálního varieté“ před jásajícím publikem, z jakých naštěstí cítit, že jsou jasně mířené coby satirický výsměch nebo kritika podobných senzací. [85%] (27.10.2023)