Stará radost

Film o vrtkavých kolísáních i setrvalých proměnách napětí v každém vztahu mezi dvěma jedinci. Podmanivá prožitková mikrostudie na případu o magii napětí a uvolnění, co je vyvolává, kdy a proč, a o tom, jak není podle čeho poznat, jestli mezi dvěma lidmi vzniká něco jako porozumění, ani jak dlouho ta podivná přitažlivost vydrží či jestli se vrátí při dalším setkání... (11.10.2013)

Dobre sa o tomto filme premýšľa, no nie úplne ľahko sa naň pozerá. Vlastne: je pochopiteľné, prečo sa mlčí, prečo je tam toľko nedopovedaného, prečo to tam ťaží a prečo tá ťarcha nedovoľuje dýchať. Otázne je, či pointa, ktorá vysvetľuje 70 minút ticha, ospravedlňuje divácke tápanie, mrznutie, brodenie sa... Odpoveď je neistá. (08.02.2013)

Kelly Reichardt možná bude novým objevem, v několika dalších letech, až prorazí co nevidět její novinka nedávno uvedená v Benátkách (Meek's Cutoff). Její intimní snímky si zatím hlídají vlastní nekomplikovanost, která ale ve spojení s typickými hodnotami a prostředky filmů o cestě, filmů o přátelství apod., jež filmařka užívá (záběry na ubíhající krajinu podkreslené hudbou, vyprávění historek, chození, kamarádění, mlčení, loučení), přerůstá v určitou komplexnost: sice je ukázáno málo, ale divák může cítit, že postavy prožívají řadu zvratů, událostí a příběhů i po skončení filmu samotného. Když film působí v každém záběru jako něco zcela normálního, všedního, co člověku připadá, že zažívá každou chvíli taky, je to v jistém smyslu známkou dokonalosti. Zřejmě není jednoduché točit takto; ukáže se, jestli to Reichardtové stačí, nebo postupně začne točit i jinou metodou, každý se časem vyvíjí. (23.09.2010)

Mám rád tyhle malý americký nezávislý filmy, jejich poetiku, neokázalost... Old Joy je sonda do duše obyčejné Ameriky, všední, maximálně civilní, téměř bezdějový příběh dvou kamarádů na výletě k termálním pramenům kdesi v divočině, film minimalistický, úsporný, atmosferický, feeling good... Malý velký film o přátelství a jeho proměnách... (14.09.2018)

Spíše než film o hledání - ztracené - společné řeči mi Stará radost přišla jako skličující pokus o studii světa bez vztahů. Celý snímek prostupuje tíseň a na to, že jde o kamarády z mládí, odkazují jen nesouvislé rozpomínky na nepřítomné souputníky. Z obzvláště nešťastně stylizovaného Kurta, jenž je vystižen jako zastydlý podivín, zapomenutý kdesi v dobách nezodpovědnosti, netřídnosti a divošství, čiší smutek nestráveného bezčasí, potřeba sdílet a sdělovat, zatímco na něj jeho bývalý druh rezistentně shlíží ze svého měšťanského stupínku nově nalezené zodpovědnosti. Alegorické, bezživotné figurky se v režisérčině filmařském experimentu ocitají v různých kontextech, nemění však nikterak skupenství a udržují si svou jinakost, nedokáží se znovu sblížit: jejich masky udržují stále týž výraz a kontakt těchto rysů, prohlubujících se postupně až v karikaturu, hrozí explozí agrese. Každý je někde jinde než právě na tomto zdánlivě společném místě. Markův meditativní ponor v lázni znázorní odloučení jako absolutní a stereotypní slova Kurtova rozloučení v chladném vakuu zaznějí až hrozivě. - Jistě, je to dílo realistické, věrohodné, zachycuje (spíše eviduje, než vidí) bezpočtukrát zakoušenou skutečnost rozdělených cest a nenávratnosti společných zkušeností, ale na této mělčině banality také kotví, nepokouší se hlouběji vniknout do ochromených spletí hibernované vzájemnosti, ničím ji nezelektrizuje - ač právě ona prostředí přímo svádí k probuzení těch nejprvotnějších komunikačních schopností. (15.08.2021)