poster

Žaluji

  • francouzský

    J'accuse!

  • anglický

    I Accuse

Válečný / Horor

Francie, 1919, 166 min

Režie:

Abel Gance

Střih:

Andrée Danis
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Sarkastic
    ****

    „Jean začal chápat, že nebyl jediný, kdo Edith miloval…“ Žaluji je výborný protiválečný film. Avšak jeho pacifistické vyznění spolu s důrazem na hrůzy a důsledky války (gradující v posledních cca 45 minutách) a slušně zpracovanými a sestříhanými bitevními scénami kupodivu nejsou to nejsilnější na filmu. Tím je příběh o 2 mužích a jejich lásce ke stejné ženě, a pak postavy samotné. Edith dostává skutečný psychologický rozměr až po „poznamenání válkou, Jean toho, dokud jen „trapně“ píše básničky (které jsou naštěstí řešeny jen obrazem a ne slovem), také zpočátku moc nenabízí (naštěstí nezůstane „přizdisráčem“ dlouho), ovšem tatík (lehce zelný mozek nostalgicky vzpomínající na minulost, avšak také milující svoji dceru a toužící po opětovném připojení toho prokletého „Alsaska-Lotrinska) a Francois (temperamentní myslivec se sklonem k tvrdším praktikám, žárlivý ale zcela oprávněně, s trochu zvrhlým smyslem pro humor, ale jinak statečný a milující chlap) člověka zaujmou hned od prvního seznámení s nimi. Každopádně sledovat pozvolný vývoj vztahu manžela a milence (stupňující se už od prvního takřka zázračného podání ruky na frontě) je maximálně poutavé. A místy dokonce i překvapivě zábavné, přičemž kruté scény smrti se pravidelně vyvažují právě úsměvnými scénami (Němci dovolující si manžela rušit při korespondenci, veteráni vášnivě bojující na mapě, rivalita soků na bojišti přenášející se domů na tchána a matku atd.), i když z některých současně mrazí (Francois Jeanovi zasněně povídá o Edith a přes rameno mu visí boty mrtvého spolubojovníka). Až necelá poslední hodinka je už téměř čistě vážná, špinavá a bezvýchodná. Navíc proložená hororovou linkou, ta mě ovšem bohužel zklamala svým moralizováním (kritika slabostí normálních lidí mi přišla mimo vzhledem k tomu, že jinak po celou dobu film žaloval na válku a ty, kteří ji způsobili, to stejné si ale myslím i o lynčování poloněmecké holčičky ostatními dětmi). K tomu byl samotný konec už dost natahovaný, já osobně bych závěrečný střih uvítal už při památné a dojímavé scéně v nemocnici. Proto zůstanu pouze u silných 4*, což mě vzhledem k takovým cca 3/4 filmu docela dost mrzí. Tak či tak mě Abel Gance stejně jako u pozdějšího Au secours nezklamal.(1.6.2015)

  • K.I.N.G.
    ****

    Takové Na západní frontě klid pro náročného diváka. Smutné je, že k 98 let starému pilíři francouzského impresionismu, milníku světové kinematografie a v širším slova smyslu jednomu z nejlepších filmů všech dob není u nás možné sehnat ani české nebo slovenské titulky - J'accuse! Původní verze filmu měla údajně mít 3 hodiny, ale tato zrestaurovaná verze s o něco kratší metráží je pro snímek a jeho příběh plně dostačující. Ještě musím zacitovat jednu z hlavních myšlenek filmu: "Když se dva rivalové v lásce mohou usmířit, proč dva lídři nemohou?" Dámy a pánové, tohle je perla pod silnou vrstvou prachu.(15.4.2017)

  • radektejkal
    ****

    Mám pocit, že u těchto starých (stoletých) filmů se už přesně vědělo, jak do nich zavést a nechat působit nejnovější vymoženosti techniky. A fimařský pokrok vidím v postupném zbavování se těchto technických fines (pokud se ovšem nejedná o počítačovou imaginaci, žánr fantasy, který mě stejně úspěšně míjí. Nechci však mluvit o technologii, ale ani o - v podstatě dojemném - příběhu; spíš o historickém pozadí filmu, na kterém byly jednotlivé události nanášeny. A tím je Pyrrhovo vítězství Francouzů v 1. světové válce, a tedy zánik Francie jako politické a kulturní velmoci. Pozn. 1: Provolání (Žaluji či obžalovávám, ale lépe obviňuji, považuji za provolání) "J'accuse!" se ve filmu vyskytuje mnohokrát, např. i po přirozené smrti matky Jean Diaze, který vzápětí vede ruku malé Angele připsaní tohoto provolání. Je to vlastně stále jen Jean Diaz, který je tím takžka posedlý. Co však toto provolání (poselství) ale znamená - nechceme-li připustit, že je tu naivně až primitivně obviňována "válka a její pošetilost" (všiml si toho i Eodeon "protiválečný apel svádí vinu za masové vraždění na virtuální pojem válka") - na to musíme nejspíš přijít sami; a obávám se, že to nebude snadné. Závěr filmu samozřejmě mnohé napoví, ale je to všechno? Pozn. 2: Přibližně 20 let před tímto filmem se pod podobným sloganem vyádřil (k Dreyfusově aféře) Émile Zola. Jeho, zde spíš obvinění, je ale (vzhledem k textu) mnohem jednoznačnější a konkrétnější.... Závěr: Film se vyznačuje velice inventivní režií, a neuvěřitelnými herecký výkony (nejen an tuto dobu)-(21.10.2017)

  • Kragujevac
    *****

    Svým způsobem je to až neskutečně děsivé, až z toho chvílemi mrazí v zádech, ale za horor bych tento film nepovažoval. To bychom museli zahrnout, každý třetí protiválečný film taky do tohoto žánru. Co se mu musí uznat, je jeho naturálnost, až z toho těžkne žaludek. Proměna vojáka je zde vyobrazena velmi dobře, a to že se film natočil sotva 1 rok po 1. světové válce mu muselo dodat na atmosféře. Divák pro zhlédnutí musí být v určitém rozpoložení a potřebuje patřičnou atmosféru, jako kulisa k sobotnímu obědu se tento film skutečně nehodí. film neztratil mnoho na své atmosféře. Herecké výkony jsou vynikající a závěrečná scéna mrtvých vojáků, kteří se jdou podívat na své pozůstalé, jestli nezemřeli zbytečně, dělá z filmu nezapomenutelné dílo. Francouzi mají tu nevýhodu, že jeden ze svých prvních válečných filmů, už nikdy nepřekonají.(4.9.2012)

  • Sandiego
    *****

    Pouhý rok po válce, která pohnula celým světem a vytvořila skutečný časový předěl, jenž byl náhle nepřekročitelný a jakákoliv možnost návratu nemyslitelná, natočil Abel Gance tento nesmírně působivý opus. Až makabrózní vylíčení zničující apokalypsy, v němž nejde ani tak o bojová jatka, jako spíše o následky - morální, psychologické, duchovní. Již úvodní scéna slavnosti dává tušit, že máme co do činění s jedinečným dílem - až magická atmosféra rozechvělých stínů tanečníků na stěnách i na tvářích přihlížejících. Počínající filmový impresionismus v téměř každém záběru doslova kouzlí působivou náladu, ať už rozličnými maskami, lahůdkovým přeostřováním plánů, prolínaček občas jen vzdalujících kameru o pár kroků, průhledy skrze okna či dveře se silným zdrojem světla, siluetovými efekty... Nediegetické vsuvky vytvářející jistý intelektuální konstrukt po mnoho let předcházejí Ejzenštejnovy experimenty (montážní reminiscence francouzsko-pruské války), mnohem výrazněji však působí odlišné druhy montážních sekvencí, především velmi dojemná až geniální metafora loučení skrze výmluvné detaily rukou. Gance jednoduše hýří nápady, které sice roztříštují jednotný styl, avšak slouží co nejpregnantnějšímu vyjádření myšlenky a tématu. Zatímco první dvě kapitoly samy o sobě vytváří soudržné a vypjaté melodrama ve stylu režisérova předchozího snímku (herci zde však podávají velmi civilní výkony a objevují se i odlehčující scény), třetí část se výrazně vyděluje. Kauzální narativní linie se rozplývá a následuje hutná reflexe hraničíaž se stylem obrazové eseje. Mžikový střih, míšení inscenace se záběry týdeníků, reality a fantazie, dialogových mezititulků a obtížných citátů postupně přesouvá děj ze zákopových jatek do vrcholné závěrečné obžaloby. Ta má naprosto ojedinělou podobu masivní kolektivní vize, mrazivé a dechberoucí - zástupy mrtvých míří za pozůstalými, aby zjistili, že jejich oběť byla zbytečná, že svět se vychýlil do takového bodu, kdy již budou takovéto oběti nic než zmarem. Když hrdina nakonec žaluje i samotné Slunce, že bez antipatií vrhá své paprsky na nejen fyzicky zdecimovaný svět, člověka až polévá studený pot. To, že tento nezapomenutelný verdikt nad událostí, která navždy změnila běh civilizace a přinesla zdrcující zjištění, že věci již nelze vzít zpět, vznikl ještě v zanikajícím poryvu dobové vichřice, dodává snímku zvláštní a nevyslovitelný nádech. Cítil jsem z něj něco podobného, jako z Radokovy Daleké cesty, která byla přímo přesycena autentickým a bolestně čerstvým prožitkem. I proto se stává Žaluji snad nejjedinečnější možností, jak se ocitnout tváří v tvář první světové válce. Jakkoli snímek určuje melodramatická konstrukce a přetrvávající ohlasy romantismu, nezdráhám se říct, že autentičtější pocit žádný z pozdějších snímků nabídnout nemůže.(25.10.2011)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace