Jindřich IV.

Geniální existencionální drama, špičkoví herci své doby a příběh, který vám nedá spát. Miloš Kopecký se do své role tak vžívá, že se nemohu zbavit pocitu, že hned jak spadne opona, zhroutí se na zem. Je to film (divadlo) na které musíme mít náladu, chuť o příběhu přemýšlet a nečekat, že rozuzlení spadne samo do klína. Poentu si tu člověk musí zasloužit, ale vše se vám snaží jít naproti. Už jenom pro ten zvláštní pocit, který máte při jeho sledování stojí film za podívání. Díky tomuto záznamu bude Jindřich IV. žít navždy (a Miloš Kopecký také). (30.06.2009)

Úchvatný výkon Miloše Kopeckého a Vlastimila Brodského. Oba posouvají poměrně jednoduchou hru o muži, který se stane někým jiným, protože už nechce být tím mužem jakým byl do teď. Snímek zachycuje kvalitně nejen psychologii postav, ale také vnímání "narušeného" normálními lidmi. Opravdu skvělé, ale vidět to na prknech, které znamenají svět by bylo jistě lepší. (31.12.2007)

Představte si: Když jste byli někdy s někým blízkým a dívali jste se do jeho očí – tak jako já jsem se kdysi díval do jedněch očí –, nenapadlo vás nikdy, že stojíte jako žebráci přede dveřmi, jimiž nikdy nevejdete dovnitř? Ne, pánové. Ten, kdo vstoupí, to nikdy nebudete vy, ale ten, koho ve vás vidí ten druhý. — Nejnutnější minimum kulis a rekvizit, herecká jedenáctka (kromě Kopeckého s Brodským si zaslouží chválu i nenápadně mnohovrstevnatý výkon Jiráskové) a brilantně napsaný, nejednoduchý, meandrující scénář o moci strachu z šílenství, o manipulaci, společenských maskách a mnohém dalším. Ano, prokousat se tou horou dialogů dá práci, ale na konci čeká existenciální mrazení a závrať. Vidět to naživo musel být životní zážitek. (03.01.2015)

Divadlo v divadle o divadle. Skĺbené viaceré roviny, časové, dejové, fikcia a realita. Tak takáto forma mi absolútne nevyhovovala. Kamera bola na zaspatie, dialógy sú ťahané (ťahavé) bezprestávkovo a nehorázne komplikovane, čo majú na svedomí už spomenuté veci, navyše historické fakty, mená a spletité situácie mi v tom všetkom vôbec nepridávajú na atraktivite. Herci sú bez pochýb najlepšiu stránkou filmu, film trošku vytrháva z biedy hlavne znamenitý záver, ktorý som po tom všetkom vôbec nečakal, no stále je to pre mňa sklamanie. 50%. (25.11.2007)

Zprvu po letmém pohledu na titul jsem se naivně domníval, že budu konfrontován se shakespearovskou látkou. Teprve první akty tohoto erbovního představení vinohradského divadla mě z Anglie přemístily do střední Evropy do počátku zrodu naší současnosti. Nešťastný císař, nadaný panovník, který vešel do dějin proslulým rčením o pouti do Canossy, se mění v obraz naší současnosti, v hlubokou sondu do duše moderního člověka, do dech beroucího pohledu a současně hledání rozhraní ještě lidského a jíž šíleného. Do příběhu o touze, která by chtěla být skutečností, o zoufalství, které ví a chce, ale již nemůže. Ačkoliv Miloš Kopecký nikdy nedělal ze své duševní choroby tajemství a o svých strázních otevřeně mluvil a sdílel je se svými diváky, v této hře, v půdoryse, který je i jeho životním příběhem, demonstruje zrod hereckého génia. Užaslí vidíme řádit na jevišti světového herce, který se rozdává do posledního atomu své identity. Další výkony, stále nadprůměrné a hvězdné, se vedle Kopeckého exhibice ztrácejí, aniž by zanikaly. Symbolicky působí ve své menší úloze svých uměleckých juvenilních počátků Jaromír Hanzlík, dědic a pokračovatel herecké výsostnosti nejen Kopeckého v tomto skvělém divadelním představení. Z tmy zapomnění jsou po zásluze televizním zánamem vyrváni i Vlastimil Brodský a Jiřina Jirásková. Zlatá léta šedesátá tímto záznamem sesílají na naše skráně jeden ze svých nejlíbeznějších paprsků. (03.06.2009)