Anténa

Hodně těžký filmík na pochopení zvláště do hodiny španělštiny ve škole bez titulků.... Určitě to má něco do sebe, ale někdy je to opravdu nudné, jak se ten děj strašně pomalinku táhne, než dojde k tomu či onomu... Jinak docela povedené surrealistické či spíše absurdní...nevím do kterého žánru to přesně je, dílo. (20.10.2009)

Vizuálně je to velmi zajímavé, dokonce bych se nebál použít slovo nádherné. Opravdu, všechno to experimentování a práci s obrazem jsem si užíval. Jenže problém je v tom, že ten film je jenom poctou němým filmům, konkrétně němým fantasy/sci-fi a vyšší ambice už nemá. On by to sám o sobě problém nebyl, pocta určitému filmovému období či žánru nemusí mít žádné hluboké myšlenky, jenže Anténa sice pár věcmi připomene němé filmy, ale celkově se až moc utápí ve svojí formě a v tom, že chce působit strašně artově. Tím se z toho jakási pocta vytratila a zbyl z toho jenom velmi zajímavý, byť nudný experiment bez nějakého většího účelu. Kvůli tomu víc jak 3* dát prostě nemohu. (01.04.2020)

Docela nápaditá hra na němý film. Výsledek nejen připomíná, ale často přímo cituje klasické filmy němé éry. Tomu odpovídá i stylově naivní příběh a herecké výkony. Do současnosti ho posouvá práce se zadní projekcí a zejména nápaditá práce s titulky. Nakonec jsem ovšem měl pocit, že bych se radši díval na některý z filmů, kterým tento snímek vzdává poctu (70%). (07.07.2007)

Výrazně stylizovaná a nápaditá vizuální stránka na pozadí jednoduchého příběhu s množstvím společenských metafor. Vskutku nevšední a více než důstojná moderní pocta němému filmu se spoustou odkazů, ve kterých i nepříliš zkušený divák pozná minimálně Langův slavný Metropolis či Mélièsovu Cestu na Měsíc. Originál každým coulem. (30.06.2007)

FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 38: ARGENTINA: Anténa je filmem, pri kterém plně chápu naprostá nadšení vyplývající zejména z formální stránky, ale i přísnou kritiku z prakticky stejného důvodu napodobování 80 let starého filmového stylu s důrazem na formu. Zpočátku jsem právě přijímal tuhle černobílou a většinou i němou podívanou rozpačitěji, coby pouhou vizuální hru a experiment, na jaký je zvolená stopáž přes všechny klady trochu dlouhá (a ke konci jsem to místy začínal pociťovať také). Jenže vedle úžasných hrátek s vizuálem včetně řady nápaditých montáží a poutavě nasvícených záběrů s jedinečnou atmosférou musím vyzdvihnout jednu věc – totiž hned dva z nejzákladnějších technických aspektů klasického němého filmu, k němuž se Esteban Sapir stylově vrací, zde dostávají v rámci příběhu hlubší smysl: Většina postav není slyšet, protože ve vykreslené totalitní společnosti zůstali všichni lidé bez hlasu (výjimkou pro možnost slyšet lidský hlas zůstává gramofonová deska). A pokud jde o psané titulky místo mluvených dialogů, ty vypouští postavy ve světě ovládaném televizí přímo do obrazu (a že jsou často vizuálně rovněž nápadité!). I tento aspekt originálního propojení poetiky němého filmu s obsahem u mě rozhodl o 4. hvězdičce, stejně jako to, že zmíněný svět se zajímavou ukázkou jeho fungování mě spolu s napínavým dějem rozpoutaného honu na chlapce s lidským hlasem i oným vizuálem dokázal plně vtáhnout do sledování. Uprostřed tísně z totalitní společnosti jsem zaznemanel rovněž myšlenku, pěkným rčením vyjadřujícím naději. „Stále se můžeme zachránit. Sebrali nám naše hlasy... ale stále ještě máme slova.“ [75%] (08.08.2023)