Červená pustina

Zásadní prvek industriální krajiny vstupuje jak do formální struktury výstavby mizanscény, tak do sféry postav. Téměř každý záběr má dominantní osu (linii), která vytváří jeho kompozici. Vertikální, horizontální, diagonální či kombnované osy jsou nejčastěji tvořeny industriálními prvky... komíny, rohy a okraji budov, ubíhající silnicí atd. V tomto zgeometrizovaném, ztechnizovaném a emočně vyprázdněném prostoru bloudí přecitilivělá hlavní hrdinka. Její křehká duše si nerozumí s žádnou z ostatních postav, které jsou trvale ovlivněny technickou profesí a měsíční krajinou. Samota, strach, odcizení, úzkost... všechny tyto komplikované psychické procesy zobrazuje drásavá Červená pustina. (14.04.2006)

Antonioni si vyhrál i s barevným materiálem. Záběry působí velice plasticky, mnohdy se setkáme s obrazem v obraze, například když snímá odlupující se omítku domu, která svou texturou připomíná jiný dům. Syrovost, chladnost a odtažitost, rámování přes polovinu obličeje, nezřetelně vrhané stíny v agonických stavech hlavní hrdinky, symetrie dlažebních kostek kontrastující s rozbitým životem a spousta dalších krásných režijních vychytávek nás provází celým značně depresivním filmem. Modrá bouda v šedivé mlze, v jejímž nitru je opět skryt obraz v obraze, tentokráte v odloupaném červeném nátěru zdí. Tím vším proplouvá Monica Vittiová tentokrát v podobě ledové krásky. (23.11.2020)

Nevěřil jsem, jak moc mě Červená pustina uhrane. Závěrečný díl tetralogie citů Michelangela Antonioniho mě strhnul z celé série nejvíce. Myslím, že to není tím, že by snad "Pustina" byla lepší než Dobrodružství či Noc (tematicky se Antonioni pohybuje stále na stejné půdě), ovšem její postavy, jejich pevné zakořenění, charakterové prokreslení a přímé psychologické vyhranění dovoluje divákům jednotlivé hrdiny 1) chápat z hlediska jejich jednání 2) přiblížit se jim v rovině citové. Předchozí Antonioniho filmy byly v mnoha ohledech značně odosobněné. V Červené pustině je tomu naopak. Monica Vitti poprvé v celé tetralogii něco skutečně vyzařuje, hraje opět postavu ztracenou ve světě fyzickém (hmotný) i duševním (psychika, city, myšlení), přesto k ní divák má paradoxně mnohem blíže než ke Claudii z Dobrodružství či pofidérní Vittorii z Noci. To samé se týká postav mužských, jež bývají u Antonioniho spíše upozaděné a pouze abstraktně bloudí časoprostorem jako Sandro v Dobrodružství či Giovanni v Noci. Richard Harris je však postava z masa a kostí, s racionálním základem v myšlení i jednání. Položme si otázku, co však stálo za touto obrodou porozumění a navázání vztahů mezi diváky a postavami? Klíčovým elementem, jenž Červenou pustinu pozvedává nad předchozí díly série, jsou barvy. Barevný formát si zde Antonioni jako filmař vyzkoušel vůbec poprvé a obdobně jako Fellini ve stejné době pochopil, že barvy znamenají pro zacházení s filmovým obrazem jako vyjadřovacím prostředkem hrozně moc a dokáží jej zásadně povýšit, jak z hlediska vnitřních kontur, tak s ohledem na uměleckou interpretaci a přístupnost. PS: Scéna s dívkou na pláži a prázdnou plachetnicí (úchvatný nápad, jak vyjádřit prázdnotu a odlidštěnost), která tzv. vybočuje ze zavedené poetiky Červené pustiny a zároveň ji stvrzuje, mi definitivně potvrdila sílu a význam tohoto snímku v rámci dějin kinematografie a moderního umění. (19.10.2023)

Škoda, že pan Antonioni točil jen filmy pro intoše a existenciálními úzkostmi zmítané existencialisty, protože soudě podle tohohle fláku, uměl by určitě natočit i parádní postapo, aspoň co se vizuálu týče: Sychravý zimní vítr, dusivé chuchvalce studené mlhy, kovově šedé nebe a neidentifikovatelný, jedovatě se tvářící šedý popel... Nevlídná industriální zóna na městské periferii, oprýskané vlhké domy v omšelých dělnických uličkách, stará dřevěná rybářská chatka vprostřed mrtvých jezírek plných ropy a továrního toxického odpadu... Jen do té chatky by se víc hodila podvyživená rodinka znetvořených a zmutovaných ubožáků, než partička znuděných buržoustů nejapně se pokoušejících o swingers párty... Tak dost žertů, tenhle film mám rád skoro stejně, jako poeticky melancholickou La notte. Navíc je v barvě a Monica Vitti má konečně roli, kterou jsem jí víceméně ochotný věřit. (03.02.2015)

Tento film, stejne jako ostatni z Antonioniho tetralogie citu ma pro divaka jeden zavazny nedostatek - pojednava sice o zajimavych vecech, ma dukladne nastudovanou muzskou i zenskou psychologii a v zobrazovani dusevniho stavu a potazmo chovani postav je naprosto presny, ale je podan takovou fomou, ktera kdekoho (krome masochistu) vetsinou zhruba v druhe pulce filmu odradi. Jako by Antonioni pri nataceni techto filmu zapomnel, ze se na nej nekdy budou divat lidi. Jeho reziserskou zrucnost a napaditost vsak rozhodne nepopiram. (13.04.2006)