Červená pustina

Nezajímavé, zdlouhavé a o ničem. Zaplaťpánbůh, že Antonioni utnul svou pocitovou telenovelu už po tomto čtvrtém dílu, protože kvalita a symbolická výřečnost film od filmu uvadaly a další dvě hodiny ve společnosti podobně chladných, odosobněných a jednoduše divných postav bych už zkrátka neskousl ani za nic. Ještěže Monica Vitti i Richard Harris jsou natolik dobří herci, že se v té pseudomyšlenkové pustině dokázali nějakým zázrakem najít a alespoň na ně se dalo koukat... (01.12.2015)

Existenciální deprese od Antonioniho pro mě zřejmě nebude úplně ten dobrej šálek kafe, byť námět je komplexně skvělý a výrazové prvky jako je červená barva, dštící spaliny a pustá krajina velmi líbivé. Nudil jsem se i proto, že znuděná vyšší společenská třída a jejich bohémský pofel mi už leze krkem a Monica Vitti na mě působí nepřirozeně. (25.09.2012)

Zásadní prvek industriální krajiny vstupuje jak do formální struktury výstavby mizanscény, tak do sféry postav. Téměř každý záběr má dominantní osu (linii), která vytváří jeho kompozici. Vertikální, horizontální, diagonální či kombnované osy jsou nejčastěji tvořeny industriálními prvky... komíny, rohy a okraji budov, ubíhající silnicí atd. V tomto zgeometrizovaném, ztechnizovaném a emočně vyprázdněném prostoru bloudí přecitilivělá hlavní hrdinka. Její křehká duše si nerozumí s žádnou z ostatních postav, které jsou trvale ovlivněny technickou profesí a měsíční krajinou. Samota, strach, odcizení, úzkost... všechny tyto komplikované psychické procesy zobrazuje drásavá Červená pustina. (14.04.2006)

Červená pustina je pro mě(!) především ekologickým filmem, o dopadu okolí na psychiku člověka. A komplikovaná hlavní hrdinka (velmi dobře zahraná), která byla vše jen ne duševně v pořádku (chápu, že ji obklopovalo depresivní prostředí, ale jenom to jistě za její stav nemohlo, ona by byla nemocná i v přírodě, jen by měla více sil s tím bojovat), je zároveň největší předností ale i slabinou tohoto snímku. Divák si chvíli myslí, že její duševní rozklad už nabyl míry nejvyšší, aby ho v další scéně překvapila svojí racionalitou. A tak se to střídá jako na houpačce po celý film. I když, pokud můžu soudit po teprve 2 zhlédnutých počinech pana režiséra, s normální ženskou postavou se u něj člověk jen tak nesetká. A když si k tomu přidám fakt, že jsem se prostě a jednoduše chvílemi opravdu nudil, vychází mi z toho pouze lepší průměr. Ale rád bych ochutnal ta vajíčka, jestli je po nich člověk opravdu tak rychle sjetý a nadržený jako osazenstvo v tomto filmu (jestli to ovšem bylo vůbec z nich, že…). (07.06.2013)

Film o ženě ztracené v neúnavně se modernizujícím světě, v době kdy má rozvoj techniky pracovat ve prospěch člověka, kdy se ale zároveň může rychle proti člověku obrátit a svou velikostí ho rozdrtit. A když ne fakticky, tedy alespoň vnitřně. Něco takového možná cítila i Monica Vitti, uvědomující si svou nicotnost v porovnání s obřími továrnami, do nebe tyčícími stožáry nebo třeba řítícími se náklaďáky. Její přecitlivělá duše, zákonitě plodící strach o vše jí blízké, se nehodí do tohoto světa, v němž je vše neustále na pochodu a v němž se nemůže pevně zachytit. Chtěla by jakoby zvrátit měřítka zpět k tomu stavu, kdy byla blízká člověku, vrátit do nich blízkost jednoho k druhému, namísto měřítek její průmyslové epochy, v níž je člověk v porovnání se svými výtvory jen bezmocný a maličký, pouhým sluhou, údržbářem něčeho co vytvořil, ale co již neřídí. (25.09.2012)