Výkřik

Nemôžem si pomôcť, ale tieto sociálne drámy nakrútené v päťdesiatych rokoch sú pre mňa prakticky nepozerateľné, aj keď uznávam ich objektívnu hodnotu a miesto vo filmovej histórii. Problémom pre mňa je, že zobrazujú ako bieda, chudoba a beznádej plodí násilie, hrubosť, skratkovité konanie a mnoho iných dôsledkov. V súčasnosti sú však aktuálne filmy, ktoré zobrazujú dôsledky života v nadbytku, v pohodlí, bez strachu z budúcnosti. Paradoxné je, že dôsledky sú v oboch prípadoch dosť podobné, teda materiálny dostatok nie je cestou k šťastiu a spokojnosti. (28.09.2020)

Antonioniho začátky, stejně jako u většiny italských modernistů, spadají do neorealismu. Řada neorealistických scénářů z kraje 50. let vyšla z ruky tohoto filmového vizionáře. Ale Antonioniho režijní rukopis šel dál. Svou cestou. Film VÝKŘIK nese zjevné znaky neorealismu. Život chudého venkova, snaha o autenticitu. Ale neorealistický film to není. Ta doba již byla překonána. Psychologické pojetí problému a téma odcizení nechává pocítit Antonioniho hlavní téma existencionalismu, které následně dokonale rozvinul ve své tetralogii citů. Nekonečné bloudění člověka světem, který pro něj ztratil význam. Ztráta existenciální podstaty (Důvodu, kterým si člověk odůvodňuje svou existenci) je zde pojata jednodušeji. Jednoduchá interpretace bezvýchodné situace skrze myšlenkově jednoduššího člověka nabízí i jednoduché rozuzlení. Obžaloba moderní společnosti vystupuje již zde. Téma smrti jako jediného východiska je ateistickému existencionalismu vlastní. Přesto v pozdějším Antonioniho díle se neobjevuje. Povahově a intelektuálně složitější postavy totiž svádí těžší vnitřní boje a hledají jiná řešení, ačkoli jsou ve stejné bezvýchodné situaci. Tento boj, který vede k postupnému zhroucení a rozkladu osobnosti, je nejlépe dotažen asi v ČERVENÉ PUSTINĚ. To už je ale píseň let následujících. 84% (08.08.2011)

Tak dlouho jsem chtěl dát slabé 4*, ale ten konec mě dost zklamal. Na jeho obhajobu je v tom filmu málo psychologie Aldy a v tomhle podání tak působí jedině zbaběle, směšně a kýčovitě - i přes to, že posledních 10 minut je na tom filmu nejzajímavějších. I tak je to ale zatím nejlepší Antonioniho film, který jsem měl tu možnost vidět. Příběh mě zaujal, je to skvěle natočené a dobře zahrané, dojde i na silné scény a i když ty dvě hodiny jsou moc a místy se to vleče, i tak se na to dobře dívá. Jenom - jak už jsem psal - to zabíjí nedostatek psychologie postav, tedy především hlavního hrdiny. Celou jeho cestu jsem doufal že pochopím, co se mu to honí hlavou a co vlastně od života chce a ve finále mi ten film o něm nic neřekne a ani nenaznačí... Je to škoda, jinak bych byl spokojenější a čtvrtou hvězdu dal bez problémů. Takhle je to jen na silné 3* (22.12.2020)

Tahle Antonioniho krásně nevlídná atmosféra mě vždycky dokonale uspokojuje. Ale příběh zhrzeného dělníka Alda mi mnoho neřekl. Připadá mi jak vyklopený z nějaké letité formy, moc ukázkový. Taky mi nesedly ty zoufale předojemné chvilky: "Až se maminka vrátí, pořídím si zástěrku." U dramatického závěru už jsem měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát. (20.01.2007)

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity. (25.08.2007)