Zabudnuté transporty do Estónska
Obsahy(1)
Zapomenuté transporty je jméno cyklu čtyř devadesátiminutových dokumentů historika a politologa Lukáše Přibyla, v nichž se autor věnuje transportům do méně známých koncentračních táborů a ghett na území Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. První ze série dokumentů se věnuje koncentračnímu táboru Salaspils a životu v rižském ghettu. Přibylův dokument je mozaika vzpomínek přeživších českých Židů, deportovaných do Lotyšska v roce 1942. Celý obrazový materiál tvoří pouze dobové autentické záběry a fotografie nalezené v archivech, soukromých sbírkách i pozůstalostech v rodinách po bývalých příslušnících SS. Nemá vypravěče ani průvodní slovo, je sledem osobních zážitků, vyprávěných jejich přímými účastníky. Úplně vás mrazí v zádech, když jednoho muže slyšíte vyprávět o oblíbené zábavě velitele tábora, který téměř při každé návštěvě zastřelil několik vězňů - slovy svědka: "Chodil do tábora jako do bažantnice". Jiný muž zas přežil jako zázrakem raport, při němž za banální krádež nechali postřílet každého druhého nastoupeného. Jeho kamarádi po pravici i po levici už bohužel takové štěstí neměli. V táboře zabíjela nejen brutalita a zvůle esesmanů, ale i tvrdé zimy, při nichž teplota nezřídka klesala i ke dvaceti stupňům pod nulou. Navzdory veškeré hrůze a strádání si lidé v táboře a ghettu snažili uchovat alespoň střípky normálního života, dle hesla "Carpe diem" se jim občas povedlo uspořádat i večírek s tancem. Krádeže na pracovních postech mimo tábor byly pro vězně nejen existenční nutností, ale také jediným druhem odporu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (26)
Poctivá dokumentaristická práce, při které se autor věnoval sedm let shánění archivních materiálů a natáčení rozhovorů. To se pak dá čekat, že z toho něco nesflikuje dohromady za víkend, ale celé to bude mít nějaký tvar, hlavu i patu. Příběh skupinky čtyřiceti šesti přeživších dívek z tisícihlavého transportu je vyprávěn pěkně chronologicky od prvního transportu až po osvobození. A protože archivního materiálu je opravdu celkem dost, nejsou to jen televizně působící mluvící hlavy. Film silný nejen tématem, ale i jeho podáním. ()
Jestli jsem u „Běloruska“ říkala, že se mi to moc líbilo (teda myšleno relativně vzhledem k tématu…), tak u Estonska jsem měla jednou takový pocit a zážitek. Naprosto unikátní, vyjímečné…Ta pozitivní (dá-li se to tak nazvat) sdružená energie žen, které si prošly nespočtem transportů, byla cítit i po letech, i přes tu obrazovku. Hudební doprovod byl více než zajímavý, byl v naprosté symbióze s „transportem do Estonska“, celkově pak nejhlubší zážitek (včetně právě zmiňované hudby) byl na samém závěru dokumentu skládající se z několika fotek, při kterých se zastavuje krev v žilách a jen srdce buší a kdyby to šlo, i to by se na pár okamžiků zastavilo…Jak tam zmiňuje jedna z přeživších – pochopit to nejde, já sama to nechápu a to jsem to prožila, to není k pochopení….Obdivuhodné právě proto o to víc je, že ženy nezatrpkly a bez výjimky každá do jedné na mě působila plností života, duše i ducha. ()
To je opravdu takový problém pojmenovat vĕci pravými jmény? Proč v souvislosti s Bergen-Belsenem autor jednoznačnĕ neuvedl, že ty hromady mrtvol, které byly ukazovány, byly obĕti epidemie skvrnitého tyfu na čemž mĕla lví podíl situace ke konci války ? Jaktože ty údajné masové hroby v Estonsku nebyly nikdy nalezeny ? Sovĕti odkryli akorát hromadné hroby v oblasti Katynĕ. Dokonce ani v Babim Jaru žádné hromadné hroby neobjevili. Za ryze tendenční dokument dávám opĕt bez bodu ... ()
Záslužnou práci L.Přibyla musím hodnotit nejvyšší známkou (čert vem vzdychání po originalitě, čekal snad někdo surrealistické animované vsuvky?) v tomto díle navíc uložen mikropříběh tragické lásky brněnské Židovky a lagerkomandanta, který by se jinak (po smrti pamětnic) ztratil jako ona příslovečná slza v dešti. ()
"V krutém prostředí se musíte stát taky krutými, jinak nepřežijete." Jedná se o dokument typu - vyprávění pamětníků, které je doplněné hlavně o fotografie z doby a prostředí, kterého se vypravování týká. Možná, že u moderního dokumentu bych čekal víc, ale zrovna u tohoto tématu mi to přijde jako ideálí forma. Lukáš Přibyl udělal práci za nás, když zachytil svědectví "našich" rodičů, prarodičů a praprarodičů, s kterými se my sami většinou ani o minulosti nebavíme, nebo už zkrátka nežijou. Jde o neuvěřitelně důležitý čin, a když jsem se díval na ty pamětníky, kteří jsou jistě jedni z mála posledních, řekl jsem si, že to dokázal možná v nejvyšší chvíli. Doufám, že i tenhle dokument se aspoň trochu bude podílet na tom, aby lidi tak rychle nezapomněli na zvěrstva tohoto typu a třeba aspoň o chvíli oddálí čas, kdy se něčeho podobného zase dočkáme. ()
Galerie (7)
Photo © Falcon
Reklama