Obsahy(1)
Zapomenuté transporty je jméno cyklu čtyř devadesátiminutových dokumentů historika a politologa Lukáše Přibyla, v nichž se autor věnuje transportům do méně známých koncentračních táborů a ghett na území Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. První ze série dokumentů se věnuje koncentračnímu táboru Salaspils a životu v rižském ghettu. Přibylův dokument je mozaika vzpomínek přeživších českých Židů, deportovaných do Lotyšska v roce 1942. Celý obrazový materiál tvoří pouze dobové autentické záběry a fotografie nalezené v archivech, soukromých sbírkách i pozůstalostech v rodinách po bývalých příslušnících SS. Nemá vypravěče ani průvodní slovo, je sledem osobních zážitků, vyprávěných jejich přímými účastníky. Úplně vás mrazí v zádech, když jednoho muže slyšíte vyprávět o oblíbené zábavě velitele tábora, který téměř při každé návštěvě zastřelil několik vězňů - slovy svědka: "Chodil do tábora jako do bažantnice". Jiný muž zas přežil jako zázrakem raport, při němž za banální krádež nechali postřílet každého druhého nastoupeného. Jeho kamarádi po pravici i po levici už bohužel takové štěstí neměli. V táboře zabíjela nejen brutalita a zvůle esesmanů, ale i tvrdé zimy, při nichž teplota nezřídka klesala i ke dvaceti stupňům pod nulou. Navzdory veškeré hrůze a strádání si lidé v táboře a ghettu snažili uchovat alespoň střípky normálního života, dle hesla "Carpe diem" se jim občas povedlo uspořádat i večírek s tancem. Krádeže na pracovních postech mimo tábor byly pro vězně nejen existenční nutností, ale také jediným druhem odporu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (26)
Jak hodnotit dokument, který sledujete se zatajeným dechem a ještě několik dní si říkáte: Jak se tohle mohlo dít? Jak to ty holky dokázaly - chovala bych se v té situaci stejně, nebo bych byla sobecká a neriskovala život pro kamarádky? Ale proč to člověka tolik zaujme? Je to opravdu výborným zpracováním tématu, nebo spíš jeho chytlavostí? Jak může někdo zůstat chladný, když slyší výpovědi o této době, o těchto lidech? Dokument obsahuje výpovědi žen, které přežily transport z Čech do Estonska (z 1000 Židů z tohoto transportu se konce války dožilo 46), dobové fotografie dokreslující jejich slova a vložené krátké texty s nejdůležitějšími historickými daty pro přesnější zasazení vyprávění do prostoru a času. Vyprávění bylo velmi emotivní, osobně bych uvítala delší faktografický úvod nebo závěr, nejsem historik a potřebuju trochu polopatičtější uvedení do děje než dokumentarista obeznámený s konkrétní situací. ()
To je opravdu takový problém pojmenovat vĕci pravými jmény? Proč v souvislosti s Bergen-Belsenem autor jednoznačnĕ neuvedl, že ty hromady mrtvol, které byly ukazovány, byly obĕti epidemie skvrnitého tyfu na čemž mĕla lví podíl situace ke konci války ? Jaktože ty údajné masové hroby v Estonsku nebyly nikdy nalezeny ? Sovĕti odkryli akorát hromadné hroby v oblasti Katynĕ. Dokonce ani v Babim Jaru žádné hromadné hroby neobjevili. Za ryze tendenční dokument dávám opĕt bez bodu ... ()
Zůčastnil jsem se diskuze s panem Přibylem a všechny ty útrapy, kterými si musel projít, dělají toto dílo odlišné od ostatních. Jako velké plus bych uvedl, že v těchto dokumentech se nevyskytují hrané scény (takové ty scény, které by měli ukazovat, že nějak takto se to tehdá asi stalo). Dále, že žádná fotka se neopakuje dvakrát a spousta dalčích specifik. Opravdu až mrazivě působivý dokument mapující osudy lidí z těch méně známých táborů v Estonsku. ()
Jestli jsem u „Běloruska“ říkala, že se mi to moc líbilo (teda myšleno relativně vzhledem k tématu…), tak u Estonska jsem měla jednou takový pocit a zážitek. Naprosto unikátní, vyjímečné…Ta pozitivní (dá-li se to tak nazvat) sdružená energie žen, které si prošly nespočtem transportů, byla cítit i po letech, i přes tu obrazovku. Hudební doprovod byl více než zajímavý, byl v naprosté symbióze s „transportem do Estonska“, celkově pak nejhlubší zážitek (včetně právě zmiňované hudby) byl na samém závěru dokumentu skládající se z několika fotek, při kterých se zastavuje krev v žilách a jen srdce buší a kdyby to šlo, i to by se na pár okamžiků zastavilo…Jak tam zmiňuje jedna z přeživších – pochopit to nejde, já sama to nechápu a to jsem to prožila, to není k pochopení….Obdivuhodné právě proto o to víc je, že ženy nezatrpkly a bez výjimky každá do jedné na mě působila plností života, duše i ducha. ()
Poctivá dokumentaristická práce, při které se autor věnoval sedm let shánění archivních materiálů a natáčení rozhovorů. To se pak dá čekat, že z toho něco nesflikuje dohromady za víkend, ale celé to bude mít nějaký tvar, hlavu i patu. Příběh skupinky čtyřiceti šesti přeživších dívek z tisícihlavého transportu je vyprávěn pěkně chronologicky od prvního transportu až po osvobození. A protože archivního materiálu je opravdu celkem dost, nejsou to jen televizně působící mluvící hlavy. Film silný nejen tématem, ale i jeho podáním. ()
Galerie (7)
Photo © Falcon
![Zapomenuté transporty do Estonska - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/000/203/203618_6e8f22.jpg)
Reklama