Adama Meshuga'at
Sweet Mud - Im Himmel gefangen
Sweet Mud
Režie:
Dror ShaulScénář:
Dror ShaulKamera:
Sebastian EdschmidHrají:
Tomer Steinhof, Ronit Yudkevitz, Pini Tavger, Gal Zaid, Henri Garcin, Daniel Kitsis, Shai Avivi, Omer Berger, Sharon Zuckerman, Rivka Neuman, Yosef CarmonObsahy(1)
"Scénář tohoto filmu jsem psal mnoho let. Příběh není přesná autobiografie, ale pochází ze stejného prostoru, v němž jsou pohřbeny mé dětské vzpomínky. Narodil jsem se a byl jsem vychován v kibucu a tento film mne stál mnoho sil. Chtěl jsem zachytit atmosféru kibucu v sedmdesátých letech a konfrontovat idealistickou představu o kolektivním bydlení a zúrodňování nehostinné země s mými vlastními vzpomínkami." To řekl ke svému filmu izraelský režisér Dror Shaul, jehož jméno se naučily skloňovat poroty a diváci filmových festivalů po celém světě. Za příběh dvanáctiletého Dvira a jeho matky Miri, která se snažila, ale pravidla kibucu byla silnější než ona, získal nejen čtyři výroční ceny izraelské filmové akademie, ale i řadu mezinárodních ocenění a to jak od kritiků, tak od diváků. A právem. Shaul, který se úspěšně živí jako reklamní scenárista a režisér (i na tomto poli získal již řadu cen) natočil příběh tak pravdivý a poctivý, že nejenže přidal jeden sugestivní obraz k mozaice diskuzí o izraelských kibucech, a film se zařadil mezi nejvýznamnější izraelské filmy posledních let, ale natočil i hluboké poselství o věčné lidské touze po citech a vřelosti, touze po iluzi, že ve skutečnosti nejsme na tomto světě sami, kterou žádná svěrací kazajka nedokáže potlačit. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (25)
Nám asi hodně málo známá etapa budování nového židovského státu .. tvrdé .. drsné .. otřesné .. a jen těžko pochopitelné – musel to být život „na hlavu“ (bráno samozřejmě dle našich měřítek) … příběh viděný očima dospívajícího chlapce, který je nucen sledovat devastující vliv kasárenské komunity v kibucu na psychický stav své opuštěné, pronásledované, oslabené matky, která nemá sílu vzdorovat řádu a podmínkám, ve kterých tam spolu žijí .. bez adekvátní pomoci dospělých ztratí i sílu na případný včasný odchod a tak zbavena vůle, nezbytné síly a vlastní důstojnosti požádá syna, aby ji dovolil a vlastně i pomohl „odejít“ a sám potom tábor na vždy opustil … ()
Psychologické drama s pomalejším tempem, navíc v nezvyklé mezinárodní koprodukci, vypráví příběh z izraelského kibucu 70. let, kde jde o konflikt mezi jedincem, který touží uniknout z omezujícího prostředí, a kolektivem, který s ním manipuluje a snaží se mu vnutit svou představu štěstí a životního stylu. Film vyznívá jako příliš tvrdá obžaloba kibuců, které ve skutečnosti byly organizované na bázi dobrovolnosti a tvoří nejfunkčnější pokus o rovnostářské společenství vybudované na myšlenkách nacionalismu a sociálního programu. Kibucy pochopitelně nemohly obstát v prostředí bohatnoucí a individualistické společnosti, ale to, že existují dosud, svědčí o tom, že to byl a je zatím nejlépe organizovaný projekt svého druhu, který nemá nic společného s reálným socialismem, jak jsme ho poznali u nás. Podobný příběh o nekonformním jedinci nemusí být jenom z prostředí náboženských sekt nebo ideologicky vyhraněných komunit, může jít o vzpouru dětí proti svým rodičům, kteří jim chtějí diktovat svůj životní styl, a může to mít spoustu dalších verzí. Celkový dojem: 60 % ()
Autobiograficky ladený príbeh z izraelského kibucu môže nášmu divákovi pripadať vzdialený, až exotický. Ale ak už má po oslave päťdesiatky, bude mu pripadať dôverne známy, pretože princípy kibucu sú prakticky totožné s princípmi združstevňovania, s princípmi platnými v sektách a princípmi, na ktorých sú založené pyramídové hry. Vo všetkých uvedených prípadoch sa ich zakladatelia a najbližší nasledovníci topia v blahobyte, zatiaľ čo ostatní iba dúfajú a neskôr zúfajú. Film je dosť opisný, kritika kibucov je opatrná a posolstvo, ktoré vysiela mohlo byť dôraznejšie. Ale inak sympatický, dobre pozerateľný film. ()
Krajně depresivní náhled do kibucu 70. let 20. století (celkem málo známé, u nás se totiž obvykle pouštějí jen filmy o holokaustu). Kibuc, zde ukázaný, je v podstatě dobrovolné zvolené židovské-sionistické ghetto, totálně ateistické a kolektivizačně budovatelské. Silně to připomínalo komunismus 50.let u nás (a není divu, principy byly stejné). Zde navíc ukázána tvrdá, až živočišná poživačnost a cynismus kibucníků, bez jakýchkoliv skrupulí a studu. Stejná kafkovská beznaděj - není Boha, není lásky, není ani naděje...Film působil velmi přesvědčivě a zřejmě byl opravdu autorovým zobrazením vlastních zkušeností z dětství. Jinými slovy: autor věděl, co točí. ()
Příběh odehrávající se v prostředí izraelského kibucu v sedmdesátých letech 20. století. Hlavními postavami jsou neurotická vdova a její třináctiletý syn. --- Myslím, že název Sladké bahno má vystihnout autorův vztah ke kibucu. Tyto zemědělské komuny sehrály v historii novověké židovské kolonizace Palestiny významnou roli a byly vítaným útočištěm mnoha přistěhovalců přicházejících nezřídka za dramatických okolností a s doslova prázdýma rukama. Jenže, jako každý socialistický projekt, představovaly rovněž demoralizující tyranii. „Sladkou“, dobře míněnou. --- Takové prostředí určitě není tím pravým pro ženu trpící alkoholismem a depresemi, toužící po lásce a rodinném štěstí. A pro jejího syna, vyznačujícího se citlivou vnímavostí a literárním nadáním. Jejich konflikt s kolektivistickou necitelností končí tragickou remízou. --- Velmi prostý a velmi silný příběh. Bravo! ()
Reklama