Božský

I řekl si jeden človíček v městě Neapoli, že na zemi panuje neklid a nuda. "Paolo Sorrentino, jméno mé", pravil, když chtěl změnit médium s názvem: film! a dodal, že nám to natře. Jal se udělat kinematografii Božskou. Proč zrovna Božskou, to uživatel neví. V roce dvacet deset je ale člověk náročný, nikoliv Božský. Ve filmech se dloube, byť jim za mák rozumí. Krom tohoto faktu a představě, že italská politika je pro mě dutost, nevědomí, klinická smrt, narkóza, jsem do Il Diva šel. Hrdině a připravenej, trailerem nabuzenej. S láskou a úctou ke všem lidem světa pravím, že to bylo psycho! Divák sluduje, nemrká, nepolyká, konstatuje a utváří si názor. Super! Pak začně podupávat nohou. Proč? Hudba byla výtečná! Pak si začne poposedávat. Tempo totiž diváka ničí. Následně do sebe vlije poslední zbytek čaje s rumem a vážným, nenuceným hlasem řekne: Božský to film a sepne ruce dohromady. Hereckým koncertem Toniho Servilla ovlivněn. Konec, tečka! 85% (25.02.2010)

Pokud někdo trpí pocitem, že česká politická scéna stojí za starou bačkoru, topí se v korupci a malicherných pletichách, měl by si pustit snímek Paola Sorrentina Božský, který by ho patrně zbavil jakýchkoli iluzí o tzv. kultivovaném Západě. Film líčí pozdní léta vlády italského premiéra Andreottiho, který jako politik zásadním způsobem formoval tvář Itálie ve 2. polovině 20. století, a zároveň se věnuje jeho pádu a pokusům o politické přežití. Traduje se, že filmy o politice bývají nudné, ale režisér už od prvního momentu dává najevo, že v případě Andreottiho je k dispozici tolik temných motivů a krvavých událostí, že na nudu zkrátka nebude čas. Od prvních minut nasazuje rychlé tempo, dynamický střih, pozoruhodnou kameru a nejrůznější prvky, které přitahují pozornost, jako např. titulky představující jednotlivé kapitoly a postavy příběhu. Navíc atentáty, podivnými sebevraždami a intrikami se to ve filmu jenom hemží. Scénárista si nemusel nic přibarvovat, vycházel jen z novinových titulků a obecně známých skutečností. S vykreslením postavy sedminásobného premiéra a klíčové postavy italského politického systému Andreottiho je to už trochu komplikovanější. V rámci maximální démonizace je líčen jako kombinace egyptské sfingy, upíra Nosferatu a Josifa Stalina. Jeho téměř autistická tvář a bezemoční chování by mu v demokratickém systému jen stěží zajistily tak důležité postavení. Ve skutečnosti takový politik potřebuje hodně empatické chování a sociální inteligenci. Extroverti jsou ve výhodě. Když režisér představuje premiérovo okolí v kapitole Andreottiho frakce, má divák díky zvoleným detailům v chování postav od prvního momentu pocit setkání mafiánské bandy nebo moskevského politbyra. Naprostou špičku ve filmu tvoří dialogy, často maximálně cynické a odhalující myšlenkové pochody zúčastněných. Už kvůli nim ale také kvůli maximálně zajímavému soundtracku, kdy se provokativně mísí klasická hudba s rockovou muzikou a finální titulky podkresluje latinoamerická skupina Molotov, se přikláním k páté hvězdičce. Není to sice snímek dokonalý, ve druhé polovině se občas scénáristovi trošku rozjíždí pod rukama, ale vzhledem k obsahu a zpracování jde ve svém žánru o současnou špičku. Celkový dojem: 90 %. (30.05.2010)

Po herecké, režijní i vizuální stránce je to nepochybně brilantní kus, a kdybych chtěl být objektivní, musel bych se za ty tři hvězdy nahoře stydět. Jenomže přemítaje o tom, co jsem si ze zhlédnutí zmíněného brilantního kusu odnesl, dospěl jsem jen k trojímu: totiž, že Andreotti je vskutku tajemný muž, že moc člověka korumpuje a že bych se neměl hrbit. Nic z toho není důvodem, abych film musel vidět znovu. (20.01.2011)

Příšerná, deprimující ztráta času - poprvé za dlouhou dobu mi nějaký snímek nezachránila ani vynikající audiovizuální stránka. Nemám ve zvyku se před shlédnutím filmu faktograficky připravovat, natož si v průběhu promítání dělat poznámky pro orientaci v ději, což mělo v tomto případě fatální následky. Kdybych měl být hrubý, tak budu konstatovat, že Il Divo je nesnesitelná dvouhodinová strouha talošských jmen a obličejů, dialogů propletených tu a tam nějakým bonmotem a lá Miloš Zeman a hlavně ubíjející, vykleštěné nudy. Určitě si na toto téma něco přečtu, ale na filmový zážitek (pokud to tak ještě lze nazvat) bych nejraději co nejdříve zapomněl. (07.02.2010)

O Andreottim jsem v životě neslyšel, o politiku se zajímám pouze povrchně a životopisné filmy nemám zrovna v lásce. Čím to tedy je, že mě tenhle portrét jednoho mimořádného muže dokázal dostat do kolen? Hlavní hrdina chodí jako mnich, co si to zrovna rozdal s jeptiškou; má srandovní uši, téměř nepoužívá mimické svaly, a přece budí respekt na první pohled. Všechna čest Tonimu Servillovi, že si s touhle opravdu těžkou rolí tak bravurně poradil, takhle strnulý, a přitom procítěný výkon podal naposledy Javier Bardem v Téhle zemi. Největší podíl na úspěchu má ale určitě Sorrentino, který hýří nápady, scény snímá nečekanými způsoby a nepotřebuje stříhat každou půlvteřinu, aby dal filmu patřičný rytmus. Za vůbec nejlepší ale považuji části, kdy nezazní žádný dialog a napětí je dosaženo pouze pomocí kamery, hudby a střihu. Tak se totiž pozná výjimečný film a jeho tvůrce - moment, kdy se oslavuje volební vítězství a ministr financí to jde pořádně rozšoupnout na parket, jsem si musel pustit hned několikrát. A věřte, že to v mých očích už něco znamená. (05.09.2010)