Noc

Druhý díl Antonioniho tetralogie citů stylově navazuje na předchozí snímek Dobrodružství. Mapuje 24 hodin rozpadajícího se vztahu spisovatele Pontana (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová). Ačkoli jistě nepřesně, povrchně a s chybami, pokusím se o nějakou vlastní interpretaci mistrova díla. Reagovat budu raději jen na některé scénky a náznaky. Po úvodu filmu z nemocnice (též zajímavý) děj pokračuje touláním Lidie v Milánských ulicích. Tyto toulky jsou spojené se vzpomínkami a hledáním vnějšího impulzu ke zklidnění její vnitřní bolesti. Zajímavé je následné srovnání vnímání okolního světa a minulosti Lidií a Pontanem. Zatímco u Lidie vzpomínky na minulost evokují citové pohnutí (skryté), u Pontana k tomu nedochází. Pouze zhodnotí, co vidí a okomentuje. Bez emocí. Je to způsobeno jejich rozdílným vnímáním světa a je to jeden z problémů jejich vztahu. Ústřední dvojice si večer vyrazí do společnosti. Po neutěšené návštěvě baru, zajdou na návštěvu do lepší společnosti. Zde se sic ve vedlejší roli ale stále velmi výrazně objevuje Antoniova múza Monica Vitti v roli Valentiny. Právě její rozhovory s ústřední dvojicí považuji za nejsilnější zážitek. Valentina je intelektuální aristokratka. Krásná, osamělá a velmi vitální. Na první pohled se jeví jako vhodná pro možný únik Pontana z prázdného vyčerpaného vztahu s Lidií. Valentina ale působí jako žena, která dokáže Pontana velmi dobře přečíst. Ačkoli částečně by měla o Pontana zájem, cosi uvnitř ji brání. Přitom v určité okamžiky i aktivně dává Pontanovi podněty. Dobře je to vidět ve scéně, kdy mu přehrává z magnetofonu svoje intimní monology, aby je hned v zápětí smazala, když Pontano projevil zaujetí. Vnitřní konflikt působí Valentině problémy. Navíc je tu postava Lidie, která se ve vhodnou chvíli vrací na scénu. Svou depresí následně Valentinu psychicky úplně roztrhá. Žádné emoce napovrch, ale člověk může cítit, jak jsou jednotlivé postavy uvnitř rozervané. Vskutku jedinečný dojem. Základní myšlenková úvaha citové vraždy Lidie, ke které dochází v samotném závěru, nejspíš vychází z dogmat ateistického existencialismu. Bůh neexistuje. Existence člověka je shodou náhodných událostí. Samotné narození člověka je náhoda. Člověk ale posléze sám sebe definuje. V subjektivním světě vlastního Já hledá svoje sebeurčení v reálném světě. Jeho existence tak předchází to, kým vlastně je, resp. kým se stává. Subjektivní svět lidského já, má mnohem větší hodnotu než materiální svět kolem nás. Přesto právě v hmotném světě a jeho chápání člověk musí hledat důvod svojí existence. Právě rozdílné chápání vnějšího světa staví proti sobě hlavní hrdiny filmu. Pontanovo uvažování, založené na mužském technokratickém intelektualismu, je v konfrontaci s ženským instinktivním vnímáním světa Lidie. Žena Lidie dokáže krátkodobě vnímat svět očima muže Pontana. Dokáže se přizpůsobit, což muž neumí. Není to ale jev trvalého charakteru. Lidie se dlouhodobě dostává do stavu citové vyprahlosti a vnitřní prázdnoty. Rozpad vztahu ale sebou přináší obavu o naplnění svojí existenciální podstaty. Člověk začíná bloudit, a proto tento okamžik oddaluje. Lidia ví, že se blíží konec, ale bojí se ho. Ona sama říká „Dnes večer se mi chce umřít, protože tě již nemiluji. Jsem z toho zoufalá. Chtěla bych být zestárlá z toho, jak jsem ti zasvětila celý život. Už nechci existovat, protože tě už nemůžu milovat.“ Pontano žijící v blahé nevědomosti objektivního světa samozřejmě nemůže vnitřním stavům Lidie nikdy rozumět. Proto když mu Lidie oznámí svůj úmysl rozejít se, snaží se jí přesvědčit domluvou i sexuálním uspokojením. Neví, že jeho snaha je předem bez šance. Může jen oddálit neodvratné. 92% (10.11.2010) (méně) (více)

Když v roce 1960 uvedl Antonioni na filmovém festivalu v Cannes svoje Dobrodružství, asi nečekal, že bude kritikou tak jednoznačně odmítnuto. Velmi volné, umělecké vyprávění o zmizení jedné dívky představovalo mezník v Antonioniho filmografii. Vyprávění, na které dle prvotních reakcí nebylo publikum, zvyklé na klasicky vystavěný příběh, připraveno. Teprve pozdější divácký úspěch ukázal, že to tak úplně není. Antonioni dal tímto filmem základ svému nejúspěšnějšímu režisérskému období, tzv. tetralogii citů. Rok po Dobrodružství Antonioni uvedl Noc, v roce 1962 Zatmění a v roce 1964 Červenou pustinu, kde poprvé operoval s barevným materiálem. Poté se rozloučil s Itálií a v roce 1966 ve Velké Británii natočil snad svůj nejznámější film Zvětšenina. Tato výsostně umělecká díla se z dnešního pohledu stala základním stavebním kamenem modernistického filmu. Antonioniho postupy totiž v dalších desetiletích následovalo velké množství tvůrců jako např. Miklós Jancsó, Andrej Tarkovskij nebo Béla Tarr. [==] Jak už bylo naznačeno, Noc není filmem se standardní dramatickou výstavbou. Právě naopak. Antonioni vyprávění koncipuje jako jednodenní procházku citově vyprahlým vztahem úspěšného spisovatele Giovanniho (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová), resp. dekonstrukci a destrukci téhož. Ve vyprávění absentuje v podstatě jakékoli napětí z očekávaného. To bylo alespoň zčásti přítomno v předešlém Dobrodružství. V Noci divák ve své podstatě tuší, jakým směrem se bude umělecké vyprávění ubírat. [==] Film postrádá klasickou expozici. Postavy jsou jen matně načrtnuty, první informace o postavách se dozvídáme během úvodní návštěvy na smrt nemocného přítele obou manželů v nemocnici. Víme, že Giovanni je na svůj mladý věk poměrně úspěšný spisovatel, že vztah mezi ním a Lidií není ideální a že umírající přítel Tommaso chová k Lidii mnohem hlubší city, než by asi měl. Po návštěvě přítele zažije Giovanni ještě krátké extempore s nymfomankou, kde má divák možnost vnímat citovou odloučenost obou manželů. Giovanni se totiž víceméně bez jakéhokoli odporu nechá nymfomankou zatáhnout do pokoje, kde se ho snaží dále svést. [==] Vyprávění nás dále zavede na menší večírek pořádaný na počest úspěchu Giovanniho románu. Lidie se z večírku tajně vytrácí a začíná její poměrně dlouhé bezcílné bloudění v betonové džungli moderního Milána. Po návratu domů se s Giovannim dohodnou, že se zúčastní velkolepého večírku ve vile místního továrníka, kam byli pozváni. Během něho se krize obou manželů dále prohlubuje, Lidie se nechává strhnout rozpustilostí přítomného seladona, Giovanni zase mladickou krásou dcery továrníka Valentiny (Monica Vittiová). Nad ránem dojde ke trojí konfrontaci. Nejdříve mezi Lidií a Valentinou, kde Lidie poprvé nahlas promluví o tom, že ve vztahu, kde není žárlivost, není ani láska. V druhé diskutuje celý milostný trojúhelník a ve třetím, již mimo prostor vily, čte Lidie svému muži milostný dopis, který ji jako mladík napsal. Giovanni ho nepoznává. Následně se Giovanni snaží manželství zachránit doslova zběsilým líbáním Lidie. Ta mu ale oznamuje, že ho již nemiluje. [==] Film byl natáčen v Miláně. Architektura Milána zde hraje dost zásadní roli. Antonioni chtěl zcela zjevně ukázat technický a technologický pokrok a jistou odosobněnou modernitu Itálie a postavit ho vedle citově chřadnoucích postav, kterými Giovanni a Lidie jsou. Neřeší existenční, ale spíše existenciální problémy, přičemž vyprávění je stejně vyprázdněné jako postavy samy. Na rozdíl od postupů neorealismu, který stavěl na těžkých životních osudech lidí postihnutých krutými boji druhé světové války, jež zcela zdecimovaly většinu Apeninského poloostrova. [==] Jak už bylo zmíněno, vyprávění postrádá klasickou dramatickou výstavbu. Narace se od klasického modu přiklání spíše k tomu uměleckému. Postavy nejsou příliš aktivním hybatelem dění, víme o nich, respektive o jejich minulosti velmi málo, film divákovi zprostředkovává jen tolik informací, aby se oritentoval v příběhu. Postavy nemají jasný cíl, neví, odkud a kam jdou. Motivace nejsou zřetelné, naopak se film vyznačuje poměrně velkou hloubkou fabulační informace, respektive snaží se nořit do myšlenek postav, ačkoli film neobsahuje vnitřní monolog. A hlavně film je jen krátkým výsekem ze života manželů, jehož otevřený konec vyzývá k mnoha interpretacím. Všechny tyto aspekty pojí Noc s uměleckým modem narace. Antonioni v Noci zkoumá svět střední třídy, která již neřeší problémy spojené se živobytím. Naopak, tato buržoazie je hmotně zajištěna a spíše řeší, co a za kolik si může pořídit. Antonioni se na tento stav dívá okem zkušeného psychologa a analyzuje vývoj italské společnosti, který byl naznačen v předešlé části. [==] Kinematografické kvality záběru dostávají v Noci, ale i v dalších Antonioniho dílech nový rozměr. Jakoby se odkláněl od tradičních postupů, kdy kamera a její pohyb, respektive pohyblivé rámování podporovalo narativní aktivitu diváka a vedlo ho vyprávěním vpřed. Antonioni jako mistr symboliky pravidelně využívá funkce dlouhého záběru tak, aby prohloubil pohled na vnitřní utrpení a nerozhodnost dané postavy. V případě Noci je průměrná délka záběru necelých 16 sekund, přičemž v porovnání s dalšími díly tetralogie citů je citelná sestupná tendence – U Dobrodružství byl na 18 sekundách, v případě Zatmění 11,5 sekundy a Červené pustiny 10 sekund. [==] Pokud je možné Bergmanovy filmy připodobnit k divadlu, tak Antonioniho je pak nutné k malířství nebo dokonce architektuře. Jeho práce s kamerou totiž často není motivována pouze narativně, ale spíše odkazuje sama na sebe. Jde tedy o systém nerealistické reprezentace, která zintenzivňuje uměleckost právě prezentovaného. [==] Ačkoli je Noc o tom, co vypráví, stále velmi aktuálním filmem, v dnešní době by nic obdobného už nemohlo vzniknout. Film, jež je pevně spjat s dobou, ve které vznikl, je jejím mementem a zárověn nezapomenutelnou klasikou světového filmu. (18.07.2016) (méně) (více)