Ivetka a hora

Filmově a dokumentaristicky dokument opravdu pokulhává. Ivetka je ovšem natolik poutavá osobnost, která to má v sobě dost dobře srovnaný (na to, co zažila), že už jen za vybrání tématu si tvůrci zaslouží pár plusů navíc.. Nakonec i to vyznění je spíše proticírkevní a zase na druhou stranu neskeptický, otevřený, což je sympatický. (06.04.2009)

Je vždy příjemné vidět a poslouchat citlivou, vnímavou a inteligentní osobu, tou Ivetka beze sporu je. Nastává pouze otázka zda a do jaké míry je schopna manipulovat svým okolím do takové míry, aby sama spadla do spárů svých vlastních fantasmagorií. Osobně si myslím, že Ivetka nelže a skutečné věří tomu, co prohlašuje, v čemž mě utvrzuje například už jenom patálie, které jí její "vyjímečnost" přivodila. Pokud u ní jde pouze o nějakou klinicko-psychologickou poruchu, pak jde o poruchu nesmírně milou a prozatím spíše prospěšnou. Co se týče filmu, moc se mi líbilo, že se jeho autoři viditelně dostali velmi blízko k hlavní představitelce a dokázali zachytit velmi osobní a intimní výpověď. Proto jim odpouštím různé jiné nedodělky a závěrečnou svatební tancovačku a hodnotím vysoko. 8/10 PS: na druhou stranu musím souhlasit s některými dalšími komentáři - film o Ivetce se vlastně "udělal sám", nebylo třeba se ani moc snažit, jen se dostatečně přiblížit a točit a točit, přesto už za to, že ten film vůbec vznikl, si to tu osmičku zaslouží.. (10.04.2009)

Začátek mě docela vyděsil. Ale ještě dřív, než jsem to s představou, jak koukám osmdesát minut na to, jak lidé klečí a modlí se, vypnul, mě to začalo zajímat. Hlavní hrdinka je totiž nebývale otevřená a upřímná a na to, jaké měla mediálně profláklé mládí, nečekaně normální. Vít Janeček je potom dostatečně profesionální, aby toho dokázal využít, ale jemu projevenou důvěru nezneužít. Takhle si představuji kvalitní dokument. (03.11.2009)

Průměrné hodnocení dokumentu vyznamenaném cenou Česká radost na Mezinárodim filmovém dokumentárním festivalu Jihlava za to, že "nemyslí filmem". Obávám se, že ostatní nadprůměrná až absolutní hodnocení se vztahují k Ivetce jako osobě, která je charismatická, přemýšlivá a umí se zajímavě i poutavě vyjadřovat, nikoliv k dokumentu Víta Janečka, který trpí základními nedostatky (kdo jsou ty osoby, které promlouvají? co mají znamenat ty zvukové efekty? apod.) a který se nedovede dívat na věc z více úhlů pohledu, i když je tema křesťanské a nikoliv politické (MÁME NATO?, DEN E...). Oceňuji ale, že oproti BITVĚ O ŽIVOT může IVETKA A HORA sloužit jako záznam jiného způsobu života se všemi zvyky a tradicemi, jen škoda, že to v závěru kálí tendenčnost (svatba). Je mi líto, ale nebyl mi zprostředkován čistou formou dotek s nadpozemským, jako se to podařilo některým porotcům. 7/10 (21.12.2008)

Film Ivetka a hora lze rozdělit na dvě části. První vypráví o zázraku a o poutním místě, ta druhá část vypráví o pocitech Ivetky, která byla jednou z těch, kteří byly u zjevení Marie. V první části chce zabrat film ze široka a v druhé jít do intimních zážitků Ivetky. Jenže té se dočkáme jen letmo. Informací se nám příliš nedostane a spousta zajímavých otázek, které diváka při sledování filmu napadnou, zůstane nezodpovězeno. Jak se Ivetka vyrovnávala se svou vírou v době puberty? Jak se na to dívá její manžel? Jak dopadla její kamarádka? [...] Po dlouhém přemýšlení to však musím zvážit i z jiného hlediska. Vít Janeček se snaží totiž vést s Ivetkou upřímný a hlavně intimní dialog. Musí volit organickou režii, která vyplývá z ochoty Ivetky zpovídat se před kamerou. Nechává jí tedy říct vše, co má na srdci a co potřebuje říct a nikdy jí do toho nezasahuje (oproti ostatním lidem, které svými přiznanými otázkami přímo vede k nějakému dramatickému cíli). Ivetku vlastně nerežíruje, ale pouze sleduje a nesnaží se jí onou zpovědí někam dovést. Ivetka se vede sama a možná proto neřekne mnoho informací za kterými se žene nedočkavý divák, ale řekne mnoho informací, které ona sama potřebovala říct. Tento dokument pro ní funguje jako očista, jak to i sama přiznala při premiéře, když řekla, že tento film pro ní byl i odpovědí na několik podobných dokumentů, ze kterých neměla dobrý pocit, a které nevystihly, to co ona prožila. Odpustím Vítu Janečkovi jeho občasné stylistické výstřelky, jako je třeba inscenace zvuků při zjevení a nezbyde mi říct nic jiného než, že jde o čistou práci. Svou nenuceností dokument možná diváka nezasáhne přímo do srdce, ale to rozhodně neznamená, že je něco špatně. Naopak, Janeček se výborně vyhýbá jakékoli manipulaci, nějakému vedení diváka a také zásadně nepracuje s emocemi. Více jsem se o tom rozepsal zde. (17.11.2008)