Turínský kůň

Po nadšeném verbalově komentáři jsem si ten film musel zhlídnout. Svůj názor na Tarra jsem vyjádřil u Muže z Londýna. A tady navíc nás čeká depka depokoidní, kdy se jen divím, že si v závěru nehodili všichni mašli včetně koně a povozu. Jako vážně, co to mělo být? Že se svět zbláznil a lidi taky a není Boha? Každodenní pinožení k ničemu, jen marnost nad marnost? Paráda. Myslím, že celý film v necelých dvou minutách shrnula parodie The Potato Peelers (http://www.youtube.com/watch?v=m6235pICmsk). Mimochodem, při té detailnosti hlubokomyslných záběrů mi nějak ušlo, kdy a kam chodí ti dva na záchod. Ale třeba jim vyschhnul i čůrek? (11.03.2012)

Vichr. Námaha koně, který urputně táhne vůz a snáší svůj úděl bez hlesu, zbrocený potem. Dlouhý záběr, který je mu věnován, není bez příčiny. Kůň to není krásný sám o sobě, ale v té situaci ano. Je tragicky krásný, jako celý film. Když dokončí svou denní práci, je odstrojen a odveden ke žlabu. Zítra bude vše stejné, i pozítří. Pokud se nezastaví čas. I to se může stát. Hospodář, jeho mlčenlivý a stejně urputný majitel, je na tom stejně. Ráno ho dcera ustrojí, on odvede svůj díl, bude odstrojen a odveden ke žlabu. A bude to stejné i zítra, dokud se nezastaví čas. A když se čas zastaví, co potom? Ještě chvíli, snad ze zvyku, budou všichni dělat to stejné; snad je jim to předurčeno.           Hospodářova dcera se stejnou zarputilou pílí koná svoje povinnosti, bez stížností a bez naděje, ale bez naděje nač? Když ji sledujeme, jak jí svůj denní příděl, vždy stejně a oproti svému otci vybraným způsobem, vyvstane myšlenka: jak se vlastně liší od svých souputnic v bohatších sídlech? Horším oděvem? Chudou stravou? Vnitřním životem, o němž nic nevíme? Kam vlastně patří? A co její otec, je to nevzdělaný venkovan, nebo Atlas, na jehož bedrech spočívá tíha celého světa? Jen na úhlu pohledu závisí, zda jím výsměšně pohrdneme, nebo se s ním s trpkostí ztotožníme.           Týdenní martyrium nejistoty a opakování vedoucího ke smíření přeruší jen návštěva souseda, který zvěstuje zlou novinu, a cikánů, svobodně mířících do Nového světa. Nevíme, jestli tam dorazí, ale zkusí to. Filmem zní stále stejný temný hudební motiv. Věci jsou stejné a horší, padá tma a nyní vím, že téma mně již známé z Werckmeisterových harmonií se dobírá nové pointy. Nebo přesněji tu původní završuje. Řečeno slovy klasika: To svět se posral.                                                                                                                                                              Turínský kůň sestává z mnoha nekonečně dlouhých záběrů. Má obrovskou sílu, nejen kvůli obrazu a neutuchajícímu zvuku vichřice, ale i proto, že nad každou z nerozdílných situací se může divák donekonečna zamýšlet. Má-li ovšem nad čím. Nebo má-li důvod? Je to film, který funguje spíš jako obraz — stačí se v oblíbené galerii posadit na lavici a vnímat, nechat se ovlivňovat. Proč jsem vlastně nedal pět hvězdiček? To ještě nevím. Anebo vím? Moc dlouhý asi. (08.08.2011)

Napadají mě dvě možnosti, jak přistupovat k tomuto filmu: A) Tarr se svou stylistikou už dosáhl svého uměleckého vrcholu a dál nemá co zajímavého říct, recykluje se, jede na autopilota. Turínský kůň je film bez atmosféry, vnitřního napětí a bez hypnotických vycizelovaných obrazů, jak tomu bylo v Satanském tangu nebo Werckmeisterových harmoniích. Snad jen ty oči koně jsou krásně smutné, ale zbytek jsou jen vyprázdněné obrazy. Jinými slovy, jezení brambory je prostě jezení brambory a není na tom nic zajímavého, tečka. Možná dobře, že to má být poslední Tarrův počin, obávám se, že další filmy by byly zhola zbytečné (ostatně, mě přijde zbytečný už tenhle). B) Tarr si ze sebe a svého publiku dělá srandu. Když člověk hledí dlouhé minuty na každodenní opakující se činnosti a pak přijde replika typu: "Červotoči přestali vrtat. Slyším je vrtat 58 let a teď přestali," tak těžko ubrání myšlence, že to celé je ve skutečnosti svérázný režisérův žertík. Coby absurdní komedie lepší než coby regulérní umění, ale zas taková prča to opravdu není. (13.07.2011)

Béla Tarr se podobně jako kdysi Nietzsche dotkl svého koně a oněměl. Turínský kůň není filmem O onom turínském koni, on je ONÍM turínským koněm. Narativně vyprádzěným obrazem světa, v němž už nezůstává než zoufalství, automatismus, prázdnota. Intelektuálně monolitický obraz vyhasínajícího světa, z nějž jako poslední vzdech uniká smysl a naděje. Zbývá jen tma, vichřice a diktát nicoty, kterou na sebe samo lidstvo přivolalo. Společně s Tarrovým osobním mýtem je Turínský kůň jeden z velkých počinů současného umění, Gesamkunstwerk v již téměř zapomenutém tradičním smyslu, narativní rozvázání smlouvy s divákem a se světem, neředěné trmácení se k finální temnotě. Film, který rezonuje a troufám si věštit, že jednou bude patřit k velkým reflexím konce civilizace. (04.07.2011)

Geniální - ale rozhodně úplně jiným způsobem, než jsem to od Tarra očekával. Je to úplně někde jinde, než jeho předchozí snímky. A Miroslav Krobot tam nakonec vůbec nehraje. - - - Jediný Tarrův komentář k Turínskému koni, který před plátnem řekl, byla věta: "It´s done". Načež se usmál a odešel :) A lepší tečku za svým dílem mohl asi těžko udělat. - - - To se to teď bude krásně psát, když máme jeho dílo tak pěkně uzavřené :) - - - P.S. Nevím, jak tomu bylo jinde, ale na druhé terase Berlinale Palast odešla během filmu minimálně polovina lidí. (delší komentář bude později) (16.02.2011)