Kimssi pyoryugi

Jsa futuristou pevně ukotveným v naší chaotické civilizaci, neoslavuji často filmy velebící útěk do divočiny (jako velehloupý film Útěk do divočiny) coby spolehlivě nejlepší řešení problémů moderního jedince. Leč nedá se svítit, tento útěk na "pustý" ostrov uprostřed města je ve své bezelstnosti odzbrojující. Kluk v kachně na ostrově, holka zavřená v pokoji, a pár dopisů v lahvi. Jen těžko jim nefandit. 8/10 (10.12.2016)

Nádherný, nádherný, nádherný film. Narazil jsem na něj úplně nečekaně a teď přemýšlím, že se uhnizdí v mé první patnáctce. Atmosférou i zaměřením opravdu připomíná povídkový klenot Tokyo!, je ale nerozstříštěný, citlivý a ohromně dojemný. Neváhám ani chvíli s ultimátním hodnocením. 10/10 U Korejců opravdu umí nejenom Kim Ki-Duk... PS: s odstupem času zařazuji do své TOP 15 jako číslo 3 (01.02.2010)

Příběh o tom, jak jeden zkrachovalý Korejec musel ztroskotat na pustém ostrově hned za městem, aby objevil pravé hodnoty života a stal se z něho ten pravý muž pro traumatizovanou asociální dívku, která uvízla ve virtuálním světě, si mě získal nebývalou lehkostí a svérázným, rozmanitým humorem, který v některých momentech dokonce i umně balancuje na hranici dobrého vkusu (radostné chvilky s rukama plnýma ptačího trusu budiž důkazem). V druhé polovině filmu vstupuje do popředí dramatická rovina, která pak předvídatelně spěje ke kýženému happyendu. Z formálního hlediska mě u Kimssi Pyoryugi zaujala především kompozice a složení záběrů a celková práce s mizanscénou (barevné řešení hrdinčina pokoje, atd.). Tak či tak to je neuvěřitelná pecka a jeden z nej "feel-good" filmů za poslední dobu (jako nej "fell bad" film v rámci korejské kinematografie zase boduje Viděl jsem ďábla). (20.06.2011)

Po dlhej dobe má kórejský film sklamal. Absolútne nefunguje, či už po dramatickej alebo romantickej stránke. Postavy dostávajú záchvaty plaču a ja len čumím, o čo im ide. A keďže medzi sebou komunikujú iba pomocou niekoľkých krátkych fráz ako Hello, How are you, tak prvý romantický moment príde asi 5 minút pred koncom a veľmi presvedčivo nepôsobí. Nevadilo mi to podivínstvo dievčiny, ktorá trpela viacerými fóbiami a zo začiatku aj pôsobila celkom presvedčivo, no časom to akosi prestalo fungovať. Zvláštnejší mi pripadal pán Robinson, ktorý sa na začiatku chce za každú cenu zachrániť z ostrova a za kúsok normálneho jedla by urobil čokoľvek, no potom sa úplne nepochopiteľne už nechce dostať preč (aj keď pochybujem, že bol šťastnejší než predtým, aj so všetkými tými dlhmi) a poriadne jedlo po niekoľkých mesiacoch len tak odmietne (lebo lepšie chutí, keď si ho človek urobí sám?). Beriem to tak, že zo samoty sa časom človek zcvokne, ale tých zvláštností, hraničiacimi s nelogickosťou bolo dosť, vrátane toho opusteného ostrova, ktorý je uprostred veľkomesta a ide ponad neho dokonca most. Nejaké filozofické úvahy by sa o tom dali viesť a hľadať v tom nejaký hlbší zmysel, čo tým tvorcovia chceli povedať, ale to by sa dalo o každom filme. Mňa tento veľmi nepresvedčil. (20.11.2015)

Díky bohu, že jsem nesoudila knihu podle obalu (=plakátu), připravila bych se o jeden z nejlepších korejských filmů vůbec. Nejde o žádnou crazykomedii, ale o příběh dvou úplně odlišných lidí (Robinson v Soulu a slečna, která propadla blogýskům a internetovým hrám). Jejich životy, zdánlivě neslučitelné, spojila samota a útěk před civilizací. (24.02.2010)