Sama v Africe

Isabelle Huppert opět ukazuje své herecké mistrovství, kdy tentokrát ani nepotřebuje moc slov, aby se předvedla v tom nejlepším možném světle. Její hrdinka je silná, lidská a přesto je mleta událostmi, které nedokáže ovlivnit. Ještě víc mě ale po dlouhé době překvapil Christopher Lambert, který dostal dobrou roli a mohl ukázat, že umí hrát, ač prostoru tolik neměl. (27.06.2017)

Osobně si myslím, že příběh předkládá více otázek jak odpovědí. A i když jde o silné téma, tak žel tohle kontroverzní vyprávění míchá scény s vysoce nepravděpodobnou logikou, děj jakési trpící hrdinky ohledně sklizně kávy je nečitelný a výsledek bez jednotícího prvku působí polovičatě. Dokonce se mi zdá, že těží z jiných a lepších podobných filmů na toto téma. Nevím, možná má co říct k tématu současné Afriky, ale žel de facto nemá žádný dovětek ani vysvětlení. Třeba, kdy a kde se odehrává, pramálo zdůvodňuje, kdo s kým a proti komu. Našlo by se pár scén, u nichž by slušelo vysoké hodnocení, ale film jako celek neobstál, alespoň u mne. Nicméně zůstává faktem, že chudoba a lokální války jsou největším problémem Afriky. (27.12.2011)

Zvláštní směs, kterou zvolila režisérka Claire Denisová, se víc než profesionálním vaháním zdá být zárodkem nového směru stavícího jakoby na prolínání reality show a dokumentárního filmu. Spolu s touto téměř novinářskou kamerou se dostáváme do mikrosvěta bělošské rodiny, bílého odpadu, jak zní asi nejlépe překlad originálního názvu tohoto díla, zaskočené odchodem zřejmě cizinecké legie a ponechané pro její nerozhodnost sobě samé. Brutalita afrických konfliktů, která na rozdíl od severní Afriky nebo Blízkého Východu ponechává velmoci v klidu, je šokující. Tragický závěr a drastické záběry, které jej provázejí, jsou zřejmě zněžnělou reprodukcí skutečných události ve Rwandě nebo v Nigérii. I tak je jejich odpuzující podoba hrůzostrašná. Mýtus bílého muže je i v rovníkové Africe zkrátka historickým faktem, věcí minulosti v zemi, která ještě ani zdaleka neukončila hledání vlastní moderní identity. (31.10.2011)

[Febiofest 2015] Biely odpad. Čierna zem. A Claire Denis opäť kdesi medzi nimi, na hranici postkoloniálnych vzťahov medzi "bielou" a "čiernou", ktorú rozhodne nevidí čiernobielo. Sugestívne a bez obalu servírovaná beznádej uprostred vyprahnutej zeme, zalievanej horúcou krvou. Raz dokumentárne zábery, raz pohyblivá ručná kamera, oboje obrazovo nepríjemne realistické. Ľahké a vzdušné melodické tóniny, svištiace ťažkým vzduchom, zvierajúcim hrdlo hrdinov i diváka. Isabelle Huppert v roli navonok silnej ženy a matky opäť predvádza svoje obdivuhodné implicitne emocionálne herectvo (viz. La Pianiste), ktoré vyviera na povrch v náporoch odrazov nálad v tvári a naplno prepuká až v bolestivom závere. Odzbrojujúce, desivé a predsa pochopiteľné konanie postáv (Denisová opäť dokazuje, že má historické, politické a spoločenské javy, vychádzajúce z tohto oblastného kontextu v malíčku). Pri pochodoch detských vojakov mi behal mráz po chrbte. Výstavba rozprávania je tiež zaujímavá - po pôsobivom prológu nastupuje siahodlhý flashback, ktorý občas zmení perspektívu a pridá ďalší z mnohých pohľadov na konflikt v anonymnej krajine. Strihová skladba sa sústredí prevažne na polodetaily a detaily, vďaka čomu sú chvíľkové "mapovacie" celky osviežením a vytrhnutím z intenzívneho nepokoja (ako vnútorného, tak vonkajšieho). Dejisko nie je podstatné, prim hrá nástojčivosť posolstva. Surové, nevyberavé, neopakovateľné. A ani na moment lacné. 85% (02.04.2015)

Je opravdu nejlepším řešením nebezpečí ignorovat? Nějací ozbrojení rebelové, to se mě netýká, já jen šéfuji kávové plantáži. Umanutá farmářka ke konci sklízí plody svého přístupu. Afričané jsou zde za primitivy, kteří nejradši zabíjejí všechny, kdo nejsou v jejich klanu. Claire Denis na tomhle půdorysu dokázala natočit lepší film, než bych považoval za možné (70%). (13.04.2015)