Východní hry

(CINEMA MUNDI 2011) Na EASTERN PLAYS lze nahlížet dvěma způsoby, kdy ale ani jeden ze zvolených nevede k maximálnímu diváckému zážitku, protože se navzájem prostupují a jeden naruší ten druhý. Na jedné straně máme žánrovou podívanou, jež se všemi schématy a klišé sociálních dramat vypráví generační příběh dvou bratrů, kteří jsou determinováni jednak svým rodinným zázemím, jednak místem, kde žijí. Na té druhé nejde o žánrový snímek, nýbrž dokument, ve kterém se stírá hranice mezi filmem a skutečností, jelikož ústřední úlohu zde na základě svého života ztvárňuje Christo Christov, jemuž je film v závěrečných titulcích dedikován. V druhém plánu se nám pak nabízí pohled na to, co je pro hlavní město Bulharska - Sofii - příznačné: vztah Bulharů a Turků, mládežnické gangy, drogy ad. Závěr vyústí do ztracena, protože Christo Christov vzhledem ke způsobu života, jaký vedl, zemřel, než se stihlo dotočit. Můžeme to vnímat tak, že do žánrové fikce zasáhnul skutečný život (tedy ona dokumentární rovina), ale vzhledem k tomu, že úmrtí Christy Christova nebylo plánováno (alespoň doufám!), výsledkem je ani v jedné z rovině čtení kvůli své modelovosti ne tak úplně uspokojivé torzo. (15.03.2011)

Zpočátku jsem k tomuto snímku přistupoval nedůvěřivě, pač bulharských filmů jsem věru mnoho neviděl (jestli vůbec nějaký) a navíc ani žánrově jsem si nebyl jistý, do čeho jdu. Tak po půl hodině jsem se ujistil, že skutečně se jedná o Art, a to s velkým A, a až do konce filmu si kladl otázku, o čem ten film vlastně je. No, nepřišel jsem na to. Jeden bratr neví roupama co dělat a tak nakukuje do bandy dost vypatlanejch nacionalistů, druhej brácha zase prožívá něco jako předčasnou krizi středního věku a ujíždí na všem, co teče. Ke cti obou slouží fakt, že se z toho srabu snaží aktivně vyhrabat, ale jak to vlastně dopadne, se divák stejně nedozví. No tak co? Co se mi na filmu líbilo, byl pestrý hudební doprovod, surově působící pohledy na krásy postsocialistických sídlišť a nesmím zapomenout na tu tureckou holku – ta byla velmi koukatelná. :-) Jinak ale obsahově je to dost prázdné. (29.11.2010)

Tešil som sa, že uvidím niečo typicky bulharské. Bolo to ale ako Bratislava: tie isté sivé výhľady z okna, tie isté problémy s holkami či rodičmi, tie isté sny o princovi na bielom koni, ktorý ti umožní stať sa lepším človekom, tým, že ti odhalí zmysel života. Nejazdite do Bulharska, ono prišlo k nám /alebo ešte stále od 89 neodišlo./ Svet je jedno veľké déja vu. (29.11.2009)

Můj další favorit soutěžní sekce Febiofestu. Z filmové imprese ze života mladých Bulharů nakonec vychází jako dominantní vztah narkomana Itza a turecké dívky. Vadilo mi jen zbytečně efektní mapování pravicově extremistické činnosti postav (dokumentární záběry výtržnictví, střety s policií) a tezovitá snaha zarámovat výpověď do politických souvislostí. Naopak tam, kde film sleduje soukromé životy svých hrdinů je zcela suverénní. (29.03.2010)

Ja som sa v Bulharsku narodil. V hlavnom meste, v Sofii, nieje ľahké žiť. Tam každý deň na ulici zatknú dosť feťákov a predajcov drog. Skinov a feťákov je tam veľa, kedže tam žije veľa Rómov a Turkov s čím nesúhlasí veľa Bulharov. A o korupcii v politike radšej mlčím... inač toto je pekný snímok života v Sofii. (21.09.2010)