There Be Dragons

Joffé zůstane pravděpodobně mužem jednoho filmu...There Be Dragons nemá sílu Misie nebo poetičnost Tornatorových sicilských fresek...Je sice krásný v dílčích obrazech, ale jako rozmáchlá kronika své doby i pohnutých osudů jedné rodiny nedokáže vtáhnout a dovolit divákovi tyto životy prožít i protrpět... Tuctová a nudná dějepisná lekce, kde jsou i herecké projevy polopaticky zdůrazněny slzou kanoucí po tváři než opravdovým vnitřním pnutím...Dokáži si ale představit, že pro farskou kuchařku by se mohlo jednat o to pravé pokoukání na nedělní dopoledne mezi mší a obědem... (04.02.2012)

NIKDY NENÍ SNADNÉ VYMÝTIT VŠECHNY SVÉ DÉMONY. NĚKDY JE SNAZŠÍ NAJÍT NĚKOHO, KDO JE VYMÝTÍ ZA VÁS........ /// To je tak, když chcete pátrat po minulosti někoho cizího a na konci by jste nejradši zapomněli na tu svoji..... Tak jako Robert, jehož fotřík toho ví fakt o Josemariovi hodně. Bodejť by né, když spolu vyrůstali. A tak chca nechca vypráví.... o dětských bolístkách, o chlapci, pro kterýho bylo kněžství posláním (protože zjistil, že JEHO náruč je otevřená všem), o rozdílných cestách osudu, o vině, milosrdný smrti, lásce (i k ženě), víře a hlavně o odpuštění. On se téměř celej příběh odehrává během občanský války a přiznávám, že díky tomu to není nějakej tupej životopis, ale válka dává všemu úplně jinej rozměr. Vlastně mi to jako životopis moc nepřipadalo (nemám je rád!). Španělé jsou mistři ve vyprávění ,,lidskejch“ příběhů (jasně těhle taky). TEĎ UŽ VÍŠ VŠECHNO. Je tu šance napravit něco, co bylo rozbité .... jak říkám, příběh, kterej má vést k odpuštění a ne oslavám Boha. Protože všechno je to v nás. V lidech. A odpustit si musíme sami. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Mám rád filmy inspirovaný skutečnými příběhy. 2.) Věřím, že utrpení není zbytečný. 3.) Thx za titule ,,iqtiqe“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ * (21.11.2011)

There Be Dragons vypadaj jak idealni latka pro Joffeho. Film o knezi, kterej zalozil Opus Dei a pozdej byl prohlasen za svatyho a do toho valecnej film o bojich ve spanelsku. A i kdyz je film o nabozenstvi a vire, rozhodne to neni nabozenskej film, ale spis zivotopisny drama. No a Joffe se s tim popral docela se cti, sice to neni nejak uchvatny, Joffe to uz v sobe asi fakt nema, ale rozhodne nadprumer, minimalne v porovnani s jeho soucasnejma kouskama. Docela se divim, ze tu neni zadny hodnoceni, ja se na film tesil uz od uvedeni paradniho traileru. Jinak herci jsou vyborny, jak naivni a za vsech okolnosti verici Cox, tak vecne nasranej Bentley, kterej konecne dostal poradnou hereckou prilezitost. Joffe plynule prechazi od valecnejch scen na ty komornejsi s knezama a jako celek si to drzi solidni tempo i povedenou vizualni stranku. Jen skoda toho zaveru, je sice fakt, ze je to cely pojaty jako vypraveni otce, ale presto pusobi konec lehce useklym dojmem. Rozhodne to neni typickej valecnej film, ale ani typicka biografie, takze kdo bude cekat neco takovyho, bude zklamanej, ale ja jsem spokojenej. (17.10.2011)

Nuda, hrozná nuda. První hodina je přímo ubíjející, že jsem u toho skoro usnul. A nejhorší na tom je, že je úplně nineříkající, nemá to vůbec tu výkladovou váhu, kterou by to mělo být. Asi je to tím pohledem víry a boha, protože tato problematika je mně naprosto vzdálená, takže jako neznaboh jsem se s tím vůbec neztotožňoval. Potenciál to mělo velkej, události občanských válek jsou dobrá studnice nápadů, ale ne v tomhle filmu. (23.11.2015)

Barbastro ve Španělsku. Městečko v Aragonii, městečko v mnou tolik milovaném Španělsku. Městečko, bohaté na pohnuté osudy. Právě zde se na samém počátku Španělské občanské války odehrál jeden z nejbrutálnějších masakrů duchovních i laických křesťanů. Mimo jiné je i rodištěm katolického kněze Josemarii Escrivary, zakladatele hnutí Opus Dei – jemu, jeho cestě ke službě Bohu, ke kněžství a jeho pojetí služby Bohu, je věnován tento snímek. Jako jiné snímky o Španělské občanské válce užívá formu retrospektivy. Syn prostřednictvím otce, který byl dětským přítelem budoucího kněze Josemarii Escrivary, proniká do atmosféry válečných let, do osudů svého otce a osudů jeho přítele. V podstatě sledujeme osudy tří lidí. Chlapce, který si vybere kněžství, cestu pomoci bližním, zahrnující i nelehký úkol pochopit a odpustit těm, kteří za své krédo zvolili nenávist a násilí. Budeme svědky napadání jeho osoby, jen z důvodu, že je „kněz“ (a tedy automaticky „buržoust“), svědky nezbytného skrývání se před rudými milicemi, jeho očima sledujeme vraždu kněze a jsme svědky odpuštění – to když varuje své spolubratry před pocity zášti vůči levičákům, před tendencí nepokládat je za lidi, ale za „svinské bestie“. (Nepokládat levičáky za „svinské bestie“ je rozhodně těžké.) Chlapce, který si vybere světskou cestu, cestu boje a cestu pomsty, pomsty vůči všem těm, kteří způsobili smrt jeho otce (jak on věří) a kteří ničí Španělskou zemi (to je ovšem fakt). Jeho osud bude jistým způsobem těžší – o onu nenávist, to on si ponese rány z války, kdy působil jako vyzvědač mezi rudými, do konce života. A konečně chlapce, který již válku nezažil, ale její stín jej také ohrozí. Snímek je z těch na něž se lze podívat znovu. Nedal by se ovšem nazvat životopisným, z osudů později svatořečeného Josemarii Escrivary se nedozvídáme o moc více, než nabídnou i základní informační zdroje. Oceňuji podání dusivého ovzduší občanské války, kdy jsou hranice mezi lidmi zřetelné a takřka nepřekonatelné. (13.01.2021)