Šanghajský expres

Banální příběh na úrovni laciného milostně-sentimentálního románku okořeňuje tím správným způsobem Marlenem Dietrich. Zatímco její herecký partner přehrává jak o život, ona drží laťku vysoko a dokazuje, že její kouzlo nespočívá jen v jejím zjevu. Rozebírat nějak děj nemá smysl, na tenhle snímek má smysl koukat, jen pokud máte rádi Marlene Dietrich nebo dlouhé cesty vlakem. Já rád obojí. (22.04.2010)

Podivana z kategorie 1A. Tim myslim na Marlene Dietrich... Zajimavy je take Clive Brook v roli cloveka, ktery se nikdy neusmeje. :-) Hoooodne upovidany dobrodruzny film odehravajici se vetsinou v interierech vlaku nebo nadrazi... Nejvic "akce" tam nakonec zpusobi temer stale mlcici Anna May Wong. :-) Ale obrazky nadherne... (28.09.2008)

Načinčaná nuda. Skupina lidí cestuje vlakem uprostřed občanské války v Číně (proboha co tam dělají?) a jsou pochopitelně chyceni povstalci. Většina postav je absolutně nezajímavých, na skupinu vojáků stačí jeden chlápek s kulometem a celá ta zápletka slouží jen k tomu, aby se On a Ona dali dohromady. Zkrátka melodramatický kýč jak bič. Pokud nejste fanoušci Marlene Dietrich (a já tvrdím, že za první republiky jsme měli lepší i hezčí herečky), nic moc Vám to neřekne. (07.05.2016)

Opäť, ako v prípade nemnohých filmoch z tohto obdobia, technická stránka zbiera najviac bodov. Herci síce hrajú, ale skôr prehrávajú než aby sa predvádzali trochu civilnejšie. Príbeh nieje neoriginálny a dá sa povedať, že je aj nezameniteľný, no aj napriek krátkej minutáži nemá drajv. No a aby som nezabudol, po stránke vizuálnej nemôžem nespomenúť Marlene Dietrich. (31.07.2014)

Film podobně narativní jako prohlídka muzea. Hlavním a v podstatě jediným exponátem je Marlene, která zřejmě cestuje s celým svým šatníkem, neboť před příjezdem do Šanghaje stačí vystřídat šest různých modelů (+ noční košile). Performativní rozměr neustálého převlékání šatů na jednu stranu vyděluje Lily ze světa ostatních postav, které zůstávají po celý film v tomtéž, na stranu druhou se jedná o doplnění důležitého motivu hraní rolí, zaměňování identit, vydávání falešného za pravé. Většina pasažérů něco skrývá, něco předstírá, vydává se za někoho jiného. Šanghajský expres není bezobsažný, jeho jádro pouze tvoří to, co by v klasickém filmu bylo pouze podpůrným prostředkem. Vystavování fetišizovaného těla a hraní rolí. Marlene hraje pouze pro to, aby hrála (jak hraje). Důležité tudíž není, koho hraje, ale že hraje. Sternberg tomu maximálně podřizuje výstavbu příběhu i formální řešení jednotlivých záběrů. Film lze sledovat také jako sérií příkladů, jak efektně vsadit Dietrichovou do prostoru. Záměrná přesycenost mizanscény mnoha překrývajícími se plány (což je obrazový element, který podtrhují taky atypicky pomalé prolínačky) působí nereálně, jako kdyby byla „udělaná“ speciálně pro film. Stejně jako hvězdně nadreálná Marlene. Vypravěčsky sevřenějších a v důsledku toho méně rozvláčných filmů existují stovky, mnoho lepších instruktážních filmů na téma „vytváříme hvězdu“ ovšem neznám. 75% (21.11.2013)