Gitarrmongot
The Guitar Mongoloid
Mongoloid s gitarou
Obsahy(1)
Divácky poněkud nepřístupný pseudodokument natáčel švédský filmař po dobu několika let. Protože se mu nepodařilo najít producenta, který by se nadchl pro svérázný autorský rukopis, založil vlastní produkční společnost Plattform. Neotesaný formální styl mladého debutanta charakterizuje kamera pevně zafixovaná na určitém místě a kombinace fikce se skutečností. Žena s obsedantně-kompulzivní poruchou odchází z domova, chlapec s Downovým syndromem neohroženě prozpěvuje na městské pěší zóně. Nesourodé fragmenty vytvářejí dohromady jakési panoptikum lidí viděných s ironickým odstupem. (Febiofest)
(více)Recenze (8)
Vliv Roye Anderssona a jeho všedního tragikomického fragmentu silný, ale Östlund divadelní stylizaci a šminky nahrazuje velmi jasným sociálním backgroundem a dokurealismem. Volně provázané anekdoty z göteborské každodennosti poukazují na "paralelní realitu" přísně spořádané švédské společnosti, kterou tu zastupuje jednak poflakující se monogoloidní kluk s kytarou, jednak gang ničitelů kol. Linie s mentálně postiženou dámou, která marně hledá svůj bicykl, jen aby ho nakonec našla navlečený na lampě, má v sobě všechno, co dělá Östlunda Östlundem. Poezie životní marnosti přeložená do jazyka všedního dne. ()
Chlapec jako tichý vypravěč-průvodce v autorském debutu Rubena Östlunda, jehož koncepce ještě není stoprocentně ujasněná (vyprávět nebo jen nezúčastněně zprostředkovávat určité situace). Svérázný humor v některých sekvencích evokuje filmová díla Roye Anderssona, kontemplativní nálada jiných zase Mléčnou dráhu Benedeka Fliegaufa. Silně nedivácky snímek je někde na půli cesty, nicméně stále je formálně i stylisticky progresivní a na výši. ()
ocenenia : MFF Moskva 2005 - Nominácia na 1. cenu ()
Östlundov debut je z hľadiska diváckej prístupnosti radikálnejší než jeho neskoršie filmy. Záverečná scéna akoby hovorila o snahe ľudí všetko hneď označkovať a racionálne pochopiť. Takže možno snaha nájsť zastrešujúcu tému, ktorá by spájala jednotlivé scény dokopy je rovnako smiešna, ako snaha chodcov zistiť čo za poletujúci "balón" sa to nad nimi vznáša. Film však podľa mňa zmysel má, a to ukázať, že rozdiel medzi psychicky chorými a normálnymi ľuďmi (ktorí väčšinou z nudy začnú robiť kraviny) je menší než by sa mohlo zdať :) ()
Mongoloid s kytarou byl pro mě příliš dlouhý snímek, který by dostal lepšího hodnocení z mé strany, kdyby z toho byl short film. Nebýt smíchu jednoho pána v sále, asi bych se dost nudila... (a to se pozor nejedná vůbec o komedii). Nepochybně se však jedná o film s netradiční tématikou a chvílemi i originálním provedením. Herecké výkony prakticky nulové (čekala jsem autentičtějšího chlapce s Downovým syndromem( ako například v Já taky). Oceňuji však nezaujatý postoj tvůrce tohoto filmu k situacím, které ve filmu ztvárňuje. Divák si musí vytvořit sám názor, autorovi nejde o to emotivně ovlivňovat diváka. Otázkou je, zda je to na škodu, či nikoliv... Musím dát jen dvě hvězdy z pěti, přihlédnu-li ke zvýšeným očekáváním, které jsem měla na Febiofestu 2012. ()
Keďže žijem v Gôteborgu, tak časť z filmu bolo sledovanie miest, ktoré sa za tých 18 rokov výrazne zmenili. A bolo tam aj pár vtipnych scén. Ale inak väčšinou založené na zabávaní sa väčších či menších debilov a tak podobne. Ako nejaká "poézia marnosti" v tom nie je, podľa mňa. Je to film zbúchaný vďaka angažovanosti kamaratov, ich rodin a tak podobne. Ruben Östlund potreboval ešte trochu dozrieť. ()
Na ten format prekvapive zabavna věc. Seversky Seidl? A snazim se dobrat toho, co tim chtel rict. A furt nevim. Krome polopatismů, ktery zatim videt nechci. ()
Neskutečná sračka. Mělo by se to jmenovat Mogoloid s kamerou. ()