Úterý po Vánocích

Nevěra a její přiznání manželce, o nic víc tu nejde. Jenže tahle zdánlivě banální situace tu vypadá velmi realisticky a zejména ústřední herecká trojice tu předvádí herecký koncert v civilní formě. Tedy minimum přepjatých scén, zato tváře, ve kterých má význam každý mikroskopický pohyb svalů či očí. Režisér pak příběh nejen pečlivě vystavěl, ale natočil ho s citem a smyslem pro důležitost zdánlivě nenápadných detailů. Pozoruhodné dílo. (05.11.2014)

Civilná nezávislá dráma, ktorá mapuje rozpad jedného manželstva - pomalým, nenásilným spôsobom a čo je najlepšie veľmi realistickým. Všetko čo tu odznelo akoby písal život, vrátane reakcií jednotlivých postáv. Na druhú stranu, postava milenky mi prišla trochu nedotiahnutá. Tiež jej reakcia na stretnutie s manželkou mi prišla trochu neadekvátna, vzhľadom k tomu, ako celý ten vzťah brala (netlačila na pílu) a že sa k spoločnej budúcnosti vôbec nevyjadrovala. A hlavne, v prvom rade v tej scéne išlo o zuby pre malú. Celkovo ale som spokojný, nadpriemer. 75/100 (16.05.2019)

Je všeobecně známo, že filmy rumunské nové vlny si zakládají na minimalismu. Radu Muntean však ve svém čtvrtém celovečerním filmu dotáhl tuto strategii až na téměř nejvyšší možnou míru. Většina scén je komponována do jediného statického obrazu, ve kterém se odehraje určitý dialog. Tyto scény se navíc odehrávají v šedivých bytových prostorech. Muntean nás tak svým minimalismem doslova nutí pečlivě sledovat herecké výkony a pomalý vývoj jednoduchého příběhu. Navzdory nenápadnému vývoji film pozvolně vrcholí až do závěrečného záběru, který je, podobně jako u mnoha jiných filmů rumunské nové vlny, velmi působivý, významotvorný a ukončený ostrým střihem. Hezká ukázka naprosto jednoduchého a civilního filmu, který ale má přesto hodně co říct. (18.05.2013)

Kam oko dohlédne... Integrita "přes plot." Zaměřeno na detaily běžného života. Odpusť, miluji. Historie se opakuje. Klíčovou dírkou, bez obalu, vypustili stavidlo přírodní síly, reality živých vztahů. "Předčasný dárek k Vánocům" vyslovený ústy přímočarými. Karty na stůl jen mezi námi. Již nemohu dál žít ve své lži, sedět se svými city na dvou židlích. Ne tak nadarmo odhazuji břemeno i svou příslovečnou poslední košili. V její ložnici nechci být jen pouhým hostem. Pozvolné plynutí narativní a herecké dikce, malá dramata rutinních svazků v zrcadle společenského privátu. Věrni opravdovosti, na kterou si lze "sáhnout." Život lidí od vedle. Šťastný to domov v kukátku chtěného, vnímaného soukromí. Identita intimity se třepotá, plačky hroutí, vybrušuje existenci emocionální gravitací. Tichý rachot sirén introverze. Hra na rodinnou idylku odvanutou do vláken pozérství. Drobečky ze životů odpozorovány v kulisách přítomného skupenství. Co bude/nebude odpuštěno? Vrtkavost situací. Přítomni únavě a vyprahlosti opakujících se pořádků. Vnější falzum prodlévá dostatkem vnitřní autonomie. Mimikry rozchodu nitra za zády s omezenou životností rodiny. Hořkost a napětí u stolu štědrovečerního. Štěstí u stromku marně hledané. Pravda vyvolaná do "světa" až po svátcích. Jehličí opadané, manželství obnošené. Průvan stereotypních povinností? Světlo v jejích očích? Zamilovanost až po uši? Pravda dokonaná včas nebo pozdě? Den D zpřetrhá život rodiny jedné, aby rodina druhá mohla oslavit svátky další, rok co rok...,ale kdo ví, co bude za rok? (02.11.2014)

Když jsem ten film před lety viděl, plácal jsem tady něco o formálně jednoduchém "realismu", kdy stačí postavit někam kameru a nechat herce v několikaminutových záběrech dělat svoje. Dnes vidím, že to zdaleka není tak jednoduché a že ta neobvyklá pozornost k detailům neslouží jen k vytváření zdánlivého "okna do skutečného světa". Například hned ta úvodní postelová scéna. Milenci vypadají jako že se baví o úplně každodenních banalitách, ale oni v tom počátečním dialogu velmi nenápadně představí sami sebe i povahu svého vztahu. Dál je potřeba ocenit, jak se tu účinně pracuje s přeostřováním mezi postavami v různých plánech, v nichž vyniknou jejich téměř neznatelné reakce (hlavně Paula) na vzniklou situaci (zatímco dialog a akce běží dál v rozostřeném plánu). Nejsilnější jsou tady dvě scény: ta v ordinaci a pak ta úplně závěrečná s koledníkama. Je to z toho důvodu, že v obou případech postavy zadržují určité emoce, hrají sjednané společenské hry a přetvařují se, zatímco my diváci dobře víme, co všechno se skrývá "pod povrchem". To odpovídá formálním vlastnostem filmu, ve kterém není snad jediný detail a všechno je podávané z odstupu. Naopak momenty, kdy postavy emoce přímo vyjadřují, paradoxně tak silné nejsou. (23.06.2013)