Nezlob

Špinavé, svojím spôsobom až depresívne prostredie (chudobné, robotnícke periférie Ostie, rímskeho predmestia); relatívne kľudná atmosféra, kde absolútne nič nepôsobí rušivo; vysoká autentickosť bez zbytočného prikrášľovania či vyumelkovaného hrania na city; takmer až do nosa udierajúca, citeľne prítomná pachuť oných zbesilých, šialených rokov deväťdesiatych - kedy nebolo k dispozícii nič, a zároveň bolo možné všetko; podmanivé herecké výkony (Alessandro Borghi aj Luca Marinelli boli priam fantastickí, pričom prvý menovaný ma svojím značne vyčnievajúcim výkonom nadchol už v Sollimovej Suburre, a teda verím, že s ním ani tentoraz nemám dočinenia naposledy); nuž a v neposlednom rade veľmi sympatický príbeh priateľstva dvoch absolútnych protikladov. Jednou vetou fantastická bodka za kariérou dokumentaristu Claudia Caligariho, ktorý sa tejto tématike venoval podstatnú časť života (aké príznačné, že odišiel len krátko po dokončení strihu tejto snímky). Odporúčam každému, kto má rád daný žáner a vyhovujú mu menšie, nezávislé filmové projekty, ktoré možno nemajú tak ohurujúci rozpočet a nedisponujú všetkými dostupnými vymoženosťami od výmyslu sveta, no obsahovo sú o to dôveryhodnejšie a výsledným dojmom i silnejšie a hodnotnejšie. Jediná jedna vec, ktorú by som vytkol (a kvôli ktorej som sa rozhodol nepridať i poslednú, piatu hviezdičku) je, že sa možno mohli vyvarovať (respektíve vyriešiť nejak lepšie) pomerne rapídnym časovým skokom v príbehu, kde nie úplne vždy bolo presne a dostatočne objasnené, akým spôsobom sa k niektorým i podstatným životným zmenám a zásadným momentom dané postavy dopracovali, aké boli ich motívy atď. Ale inak je to vyložene klenot. 85% (11.03.2017)

Jeden si v určitom veku dokáže zrátať, koľko je jedna plus jedna, zatiaľ čo druhý nie. Problém je v tom, že ak vám už aj súvislosti s preberaním životnej zodpovednosti začnú pomaly či rýchlejšie dochádzať, vaše okolie k tomu nemá pochopenie. Teda okrem nejakých tých chápavejších žien. Nebuď zlý ukazuje neprikrášlené Taliansko ako kedysi velikáni svetového filmu počnúc neorealizmom, len v rámci festivalovkovej nadprodukcie tento film asi nijako zvlášť zo solídneho priemeru nevybočuje. Čo zase nie je tak úplne málo... (24.01.2018)

Když se u nás v devadesátých letech otevřely hranice, rozjela se naplno tvůrčí svoboda se vším všudy. Lidi měli pocit, že si můžou dovolit co chtějí, Orlíci v čele zpívali o čem chtěli a doteď na tu dobu každej s láskou vzpomíná. No a na periferii Říma jménem Ostie to bylo hodně podobný. Lidi se nekonečně bavili, dělali si co se jim zlíbilo a měli pocit, že jim patří svět. Jenže ona to tak úplně pravda nebyla a režisér Claudio Caligari se před svojí smrtí rozhodl z této doby vyzpovídat, což udělal hodně dobře, protože ukázal svět, který se neřadí mezi ten vysněný. Spíš naopak. Ukázal drsnou, krutou, uřvanou a ukecanou Itálii se vším všudy. (15.06.2016)

Velmi příjemný film s povedenou 90´s estetikou, jemuž podráží nohy především skutečnost, že na ose "Film o toxících / Sociální drama / Kriminalita v Itálii" bylo natočeno tolik úžasných děl, že NEZLOB! lze vnímat již jen jako nastavovanou kaši, která navíc honí těch slavných několik zajíců. Byť estetiku vnímám jako povedenou, nemám na druhou stranu pocit, že by se ve filmu jakkoli otiskl zde již kolegy zmiňovaný duch devadesátých let, neboť Cesare a Vittorio jsou univerzální zevlové pro každou dekádu od 60. let až po dnešek. Mé výtky ale nemění nic na prvních třech slovech tohoto komentáře a jako bonus děkuju za tip na páně Caligariho, jehož starší filmy si budu muset prostudovat. (07.07.2016)

Asi ten život takhle vypadá - a nejen v Itálii, ale dnes i v Česku. Ale je to úplně jiný svět. Svět drog je tu představen nikoliv jako ohnisko násilí, ale spíše jako příčina lidských ztroskotání. Příběh dvou kamarádů od dětství, kteří se dali do obchodování s drogami a ovšemže je i notně vyzkoušeli. Každý z nich je trochu jiný. Zatímco Vittorio se věčně snaží svůj osud změnit a je spíše pod tíhou Césarova kamarádství vtahován zpět, César se nikdy svého "řemesla" nevzdal. Oba jsou přitom při bližším seznámení velmi citliví. César má rád svou malou neteř, která byla pravděpodobně od narození nakažena virem HIV a nakonec umírá. I pro ni shání peníze prostřednictvím drogového dealerství. Vittorio má štěstí, že poznal mladou ženu a nakonec se mu zdařila snaha najít si i řádné zaměstnání. Váhal jsem dát o hvězdičku víc, ale přece jen tohle není můj svět a na člověka to působí velice depresivně. (01.07.2017)