The Song of Lunch

Na toto filmové zpracování jsem se opravdu těšila - v hlavní roli jedni z mých oblíbených anglických herců - zpracování moderní básně? Dalo by se to napsat jedním slovem ÚŽAS. Takže zaprvé skvělé obsazení, protože Alan Rickman a Emma Thomson vypadají opravdu jako (bývalý) milostný pár, už jednou mě o tom přesvědčili (Láska nebeská). Je to kraťounké, ale dlouho jsem si to užívala minutu po minutě. Skvělé odreagování od dnešních mainstreamových trháků. (08.11.2011)

Staré lásky prý nerezaví. S tím je nutno souhlasit, ale zároveň je třeba říct, že čas je opravdu neúprosný a "do jedné řeky nevstoupíš". To pozná i Alan Rickman, který se má naobědvat se svou bývalou láskou po patnácti letech "nevidění se". Očekávání je veliké, představy víří hlavou, on své stavy komentuje vnitřním hlasem, je nervózní. Jaká bude po těch letech? Zbylo ještě něco na čem by mohli stavět? Pak se Ona objeví...je nutno říci, že Emma Thompson byla vždy zajímavou ženou a zůstala jí, i když už je "v letech". Do role se tedy skvěle hodí. Rozstřelí Rickmanův klid dokonale. Není schopen vůbec vést rozhovor, je zmaten, vzpomínky mu rostou přes hlavu. Musí to hodně zapíjet vínem, aby to ustál...a... Zkrátka a dobře znám tyhle setkání a je to vždycky hodně zajímavé. Zajímavý a rozhodně originální je i tento film, koncert dvou anglických hvězd, hlavně ale asi vyvolá v divákovi vzpomínky na podobné zážitky ve vlastním životě. A taky že fraška života běží jak splašená herka a nikdo už se neptá na zápletky prvního aktu....80% (06.10.2012)

Báseň´, která popisuje banální setkání bývalých milenců, si pohrává s obrazy, naznačenými mnohovýznamy a pomalinku vykresluje síť vedlejších motivů, zasutých vzpomínek a hlavně charakterů obou hrdinů, takže se místo jednoho nepříliš povedeného oběda ukáže divákovi celý jejich vztah i jeho nevyhnutelný konec. KOUSEK DĚJE Muž, který žije v nereálné minulosti a žena, která ji bere jen jako vzpomínku, protože ona už je dávno dál, spolu můžou mít společný právě jen ten oběd a i jeho průběh ukáže, jak jsou si vzdálení. Báseň je krutá, hlavně pro mužského představitele, protože závěrečné verše věštecky ukážou jeho budoucnost: samota, smutek a zapomnění. /1. 12. 14./ (01.12.2014)

Velmi působivá báseň Christophera Reida, která chytrými, sarkastickými postřehy činí věci všedního dne nevšedními, úžasný přednes Alana Rickmana a půvabně elegantní Emma Thompson. Co by s podobnou kombinací mohlo vyjít špatně? Snad jen to, že propojení básně s vizuálem stylem, kdy vše, co slyšíme, zároveň vidíme na obrazovce, není zrovna nejoriginálnější. Je to, jako by někdo řekl: "Jablko padá ze stromu" a vy byste v tu samou chvíli viděli... pád jablka ze stromu. Dva nejdůležitější smysly pro sledování filmů, zrak a sluch, zkrátka po celých 47 minut přijímají naprosto totožné informace, což mě nutí k myšlence, že i přes výborný pár, jakým od pohledu Alan a Emma jsou, by této básni mnohem víc seděl pouze přednes bez obrazu. Někdy je zkrátka představivost mocnější než doslovnost. A pokud je vaše představivost navíc vedena podobně poeticky sarkastickým vypravěčem (odvažuji se tvrdit, že v českém překladu by slova Christophera Reida ztratila velkou část svého kouzla), platí to dvojnásob. Old times, bedtimes, between-times,any-times, of a startling impromptu innocent lasciviousness that he’ll never know again? Sleep-musky kisses that roused him in the small hours, peremptory custody of light, firm limbs, the polyrhythmic riding he’ll never know again. Caught a fish and let it go. Woe, woe, woe, woe... (19.07.2011)

Alan Rickman a Emma Thompson v komorním dramatu dvou herců?To ani nemohlo dopadnout špatně.Přesto se nemohu zbavit dojmu,že ačkoliv je básen' Christophera Reida zajisté velmi působivá,občas bylo těch(i když velmi působivých) vnitřních monologů hlavního hrdiny přeci jen příliš,někdy je největší síla právě v tom nevysloveném.I když je pravda,že Rickmanův hlas bych mohla poslouchat dlouhé hodiny,to zase jo. (02.02.2013)