Studená ryba

V porovnání s režisérovým úsměvně šíleným Ai no mukidaši je tenhle krvavě šílený kousek výrazné přitvrzení. Film začíná celkem nevinně, jako další japonská mírně šílená černá groteska, postupně přechází v hodně šílenou a černou japonskou "coenovštinu", aby skončil jako non plus ultra šílený japonský exploaťák (ubodání propiskou jsem ještě v žádném filmu neviděl). Závěrečné scény transformace romantického akvaristického astronoma v machistického zuřivce jsou k popukání. A navíc ve filmu hrají dvě opravdu nádherné japonské paničky, sám nevím, která se mi líbila víc, jestli submisivní a duchem nepřítomná Taeko, nebo šílená, sadistická, nymfomaniakální a duchem nepřítomná Aiko... Těžko něco podrobnějšího napsat bez spoilerování, mrkněte se sami, je to nářez; a pro ctitele pokleslých japonských žánrů bezmála dvouapůlhodinová stupňující se rozkoš. (16.04.2014)

Šion Sono, ty blázon jeden úchylný. Z hocijakej na oko nevinnej témy dokáže tento Japonský režisér vytesať taký neskutočný bizár, že neverím vlastným očiam. Cold Fish, príbeh o frustrujúcom manželstve a rodine ktorá vlastní obchod z rybami, ináč veľmi pekne zachytené medziľudské vzťahy deprimovaných ľudí, čo sa tak často nevidí, ktorí sa zhodou náhod zapletú z maniakálnymi psychopatmi a stanú sa spolupáchateľmi tých najzvrátenejších vrážd. Je to v podstate padnuté na hlavu ale Sonov rukopis je tak parádny, že sa ten zvláštny Japonský šarm nedá jednoducho nemilovať. Je to vtipné, škodoradostné ale zároveň zvrátené. (21.02.2016)

Na rovinu: Môj obľúbený japonský režisér Shion Sono ma tento krát sklamal. Takmer každý jeho film zachádza priam až do absurdnosti, na ktorej poukazuje, resp. kritizuje určitý prvok súčasnej japonskej spoločnosti. Na mňa zapôsobili hlavne Suicide Club (5*), jeho voľné pokračovanie Norikos Dinner Table (4*), s malými výhradami aj Exte (4*). V jednom z jeho najnovších počinov Cold Fish však „prestrelil“. Ani nie tak v zmysle brutálnosti, ktorá tu je zobrazená naozaj explicitne (tú v podstate vyhľadávam a v Ázii som už zvyknutý naozaj na hocičo), skôr spomínanú absurdnosť dohnal až do takých extrémov, že kritika spoločnosti (tu pojednávajúca o postavení/podriadenosti/nadriadenosti zamestnancov v japonskej spol.), o ktorú sa očividne (a miestami nasilu) snaží, vyhla akémukoľvek účinku. Príbehová kostra o dvoch vlastníkoch rybích obchodov, z ktorých jeden zaúča „vraždiacemu“ remeslu toho druhého je priveľmi nezmyselná, postrádajúca akúkoľvek rozumnú pointu a tento krát stavia na chabých základoch, ktoré spoliehajú len na to, že divák bude dianím na pláne/obrazovke šokovaný. Dva a pol hodinová dĺžka nie je tento krát až tak na škodu, avšak jej potenciál je značne nevyužitý, pretože režisér zabíja akúkoľvek vážnejšiu scénu nežiaducim humorom, ktorý pôsobí skôr ako fraška, než ako vážna kritika spoločnosti. Nastáva protiklad a zmätok, či niektoré scény nebrať vôbec vážne alebo sa nad nimi hlbšie pozastaviť. Prezentované dejové zvraty (hlavne ku konci) sú veľmi slabo logicky podložené a zdôvodňované na to, aby vyvolali hlbšie zamyslenie. Skôr sú primané ako fakt, a ďalej sa len čaká akú šialenú vec vyvedie postava v ďalšej pol hodinke a dej plynie ďalej. Viaceré príbehové odbočky sú časom postavené na vedľajšiu koľaj (manželka „učňa“, policajné vyšetrovanie). Záver tak vyznie naprázdno bez akýchkoľvek emócii a pár minút po skončení filmu sa nad jeho obsahom už ja osobne nezamyslím, čo je oproti takému Suicide Club, ktorého pointa a zmysel mi rezonovali v hlave ešte dlho po zakončení, naozaj veľké mínus. Aby som len nekritizoval, tak režisérova klasická zvrátená atmosféra je prítomná počas celého filmu – porovnal by som hlavne s atmosférou Norikos Dinner Table a Strange Circus. Nevadí mi ani brutalita, tú taktiež oceňujem, aj keď na to, že Japonci kamerou „neuhýbajú“ som zvyknutý. Nakoľko mám rád aj čierny humor, tak niekoľko hlášok ma naozaj pobavilo (senzitívnejší diváci naozaj ruky preč!). To je však len slabá záplata na takmer až „artové“ chvíle, ktoré mi Shion Sono poskytol v predchádzajúcich filmoch. CELKOVO: 2,5* = zbytočne prestrelená absurdita strieda ešte zbytočnejšiu a nežiaducu absurditu, pri ktorej je síce jasné, čo chcel režisér povedať a kritizovať, ale podáva to značne rozporuplným štýlom. (01.08.2011)

Sono je čím dál víc populárnější a poslední dobou točí filmy jako na běžícím pásu, tak jsem se rozhodl, že se mu také podívám na zoubek. A přišlo docela velké zklamání. Prvně je film neskutečně natahovaný a rozmělněný. Sono si myslí, že když tam půl hodiny před koncem dá zběsile odtikávající časomíru, tak film vygraduje. Divák se však nedočká očekávané bomby, ale jen dvou lidí válejících se několik minut v krvi. A to nemluvím o neskutečně dlouhých scénách, kdy sekají mrtvé těla na malé kousíčky. Režisér se v tom očividně vyžívá, ale bohužel v tom není žádná rafinovanost jako u Kima nebo Parka - jenom čistá řezničina a to doslova :). A to nemluvím o tom, že asi 130 minut vám do uší řve nejukecanější a nejhlasitější vrah v dějinách kinematografie. Logické lapsy, slabá hudba a poloruční kamera...nebo proměna hlavní postavy skrze ztrátu brýlí! Pche, jak zjevné a povrchní! Na I saw the devil nebo Chasera se to prostě vůbec nechytá. (04.09.2011)

Nekompromisní lekce nipponoidního psychotismu... Možná mi chyběla kapánek chytřejší myšlenka v pozadí která by z toho všeho nakonec udělala hlubší zážitek, ale fakt je, že to dost dobře obstojí i samo o sobě tak ja to je- protože takhle ujetou "rodinnou komedii" široko daleko nenajdete(za to ručím). Mimochodem, je to naprosto brillantně zahrané! (18.01.2015)