Studená ryba

Nekompromisní lekce nipponoidního psychotismu... Možná mi chyběla kapánek chytřejší myšlenka v pozadí která by z toho všeho nakonec udělala hlubší zážitek, ale fakt je, že to dost dobře obstojí i samo o sobě tak ja to je- protože takhle ujetou "rodinnou komedii" široko daleko nenajdete(za to ručím). Mimochodem, je to naprosto brillantně zahrané! (18.01.2015)

Za poslednú polhodinu by som mohol s čistým svedomím dať päť hviezd, no zvyšok kolíše niekde medzi tri-štyri. Páči sa mi, akým pozoruhodným spôsobom Shion Sono poukazuje na svet. Dobrých deväťdesiat percent filmu pôsobí absurdne až surrealisticky, každopádne pevne verím, že presne takto by mohol (a nielen v Japonsku) vyzerať svet, ak by neexistovali zákony a každý človek si mohol žiť podľa vlastnej chute. Osud hlavnej postavy teda môže vyzerať príliš bizarný a surrealistický, no stále v ňom je cítiť živosť a realistickosť. Film je však zdĺhavý a úvod trochu slabší. Na hercov (a pekné herečky) sa síce pozerá relatívne príjemne, no aby sa divák dočkal finálnej formy, musí si nejakú dobu počkať a pretrpieť nudu a nejaké to vraždenie. Mám ešte jednu pripomienku, a tú, že mi film Studená ryba po pár dňoch výrazne zlepšil náladu, za čo môže najmä posledná "mind fuck" polhodina. Iné diela od Shiona som doposiaľ nevidel, toto však bola celkom bomba. (25.09.2018)

Výsledkem mého prvního setkání se současnou šikmoúhlou tvorbou je závorka, do níž musím dát veškeré své dosavadní komentáře k filmům. Zjišťuji totiž, že v Japonsku je volant na pravé straně vozidla a k pouštění hudby dosud slouží přehrávač magnetofonových kazet. K těmto novým poznatkům lze přidat krutě definitivní potvrzení dosud odmítaného tušení, jak celý Západ beznadějně zestárl a já s ním. Evropa není vlastníkem své budoucnosti. Jejím dědicem je levoboček, životaschopnější než legitimní děti. S jakou lehkostí, s jakou samozřejmostí předkládá Studená ryba to zdaleka nejhezčí snoubení zábran a jejich ničení, jaké jsem kdy ve filmu zažil (pokud jde o erotické scény). Jsem dosud v šoku, musím se opakovat: s jakou samozřejmostí odsunuje všechny upocené euroamerické pokusy, kulhající buď na oduševnělost, buď na moralitu, buď na autocenzuru, buď na podbízivost. Jak si se mnou film na konci hraje, pokud jde o otázku, jak se hrdina příští doby se svou situací vypořádá. Jsem zvyklý buď na nějak typizovatelné rozuzlení nebo na absurdistickou metaforu. Studená ryba komfort takového výběru nenabízí, není se za co skrýt. Finální obětí s manželkou. Překvapení? Jen na chvilku, dceruška záhy vše vysvětlí. Nakonec všechno sedí. Ale protože jsem přece jen Evropan, nemohu se vzdát jistých možností starého světa: třeba číst tento film jako freudiánské podobenství toho, co tě konstituuje; nebo jako ultrarealismus údajné svobody jednotlivce v globalizující se tržně-mocenské civilizaci. Pravděpodobně nechápu film Studená ryba adekvátně, protože neznám sociální realitu řadového Japonce, k níž možná chce promlouvat. Nešť. Pro mne je pozvánkou do Nové říše vycházejícího slunce, v níž jsou všechny staré struktury brutálně rozbíjeny, aby bylo z jejich látky tkáno předivo nevyčerpatelné variability. Mám strach tam vstoupit, myslím, že bych se v tom utopil. Už jsme slyšeli, že Bůh je mrtev. Ale co si počnu, jestliže je mrtev i Dostojevskij? Jedna naděje zbývá: možná tady, právě v tomto filmu, se ohledávají kořeny. Ne-li, nastává něco, co stařec jako já nemůže vnímat jinak než jako vládu chaosu, jakkoli fascinován. Dosti nářku, několik momentek: Ten mladík v paruce si při tom všem pořád jen v klidu čte (dokud nejde o něj); hra plyšáčků při lesbické scéně; lidské nitro v domě křesťanského fetiše ověšeném žárovičkami. /// Hudba!!! /// Komentáře: JFL, hirnlego. A ovšemže verbal. (02.09.2011)

„Ryba oči poulí, poklopec se boulí, vilná žena nožem mává, Denden játra potěžkává...“ a řeznickému učni předává štafetový kolík i know-how, jak kohokoli „zneviditelnit“. Hyperaktivní vychechtaný psychopat Murata mě zaujal. Muž mnoha dovedností. Umí dostat maso od kosti, démony minulosti z hlavy, i chtíč z těla vypustit, jak páru z papiňáku. MANŽELSKÉ OKÉNKO: [][] Co je na „slušňácích“ nejhorší? 1) Skrývání frustrace za fasádu počestnosti. 2) Strach řešit problémy, neschopnost provést plány. 3) Neupřímnost. „Miluji tě, lásko!“ Přitom v duchu: „Jdi do prdele, krávo!“ [][] Blbé je tohle vše si uvědomovat... a přesto se tak chovat. Změna bolí, ale to život taky. Na mostě, po Muratově přednášce o vražedném světonázoru a při kopulaci s dopomocí (aka mručící stařeny ve Slunovratu), jsem chápal, plus mínus koitus, Sonovy masturbační fantazie, krev jako afrodisiakum i to, co se nám filmem snaží říct. V čase 1:59 film mohl skončit, tím rozpícháním tupou tužkou. Neskončil. Nobuyuki Syamoto pustil své zvíře z řetězu, ovládnul subinku („Teď jsem já Murata!“), povalil i manželku a vecpal se jí mezi nohy, dceři dal pěstí. To vše jsem pobral. Jenže najednou.. CVAK! Přepnul zpátky, do slušňáka, ufňukaného chudáka. WTF? No to mi ho vyndej… a nakrájej. (14.09.2023)

Tak skončil můj víkend s filmovou Asií, při níž jsem stihnul postupně první dva díly Chinese Ghost Story, postupoval přes Three... Extremes a finišoval právě Studenou rybou. A zakončení to bylo skoro velkolepé. Proč skoro? Protože stopáž! Dvou a půl hodinová délka trošku brzdí slibně se rozvíjející a rychle zamotávající se příběh, který se z rodinného dramatu promění na psychologický thriller, aby v samotném závěru překvapil nefalšovaným gore masakrem. Vůbec ta poslední půlhodina je krásně našláplá a zběsile nakopne jinak spíše rozvleklé tempo. A nebyl bych to já, abych se nezmínil o těch krásných kozách a několika syrových znásilňovaček. Ale jinak jsem romantická duše, zdejší kamarádi potvrdí :) (17.03.2013)