Famílie

Herecké výkony jsou skvělé, ale hra mě tak moc neuchvátila ani napoprvé, natož sledovat po čase záznam. Navíc je přítomná jistá pachuť po heterosexistickém prohlášení Michala Novotného v médiích, že neví, jak by dětem vysvětlil dva líbající se muže v televizi. Přitom zřejmě nemá problém jim vysvětlit, že za peníze hraje gay v ulici, nebo děla drag. A samotný vtípek ve hře také dobře nezestárl. Nick se ptá Caitlin, co osudového mu chce říct, zda má přítele… nebo přítelkyni (potud dobré), nebo je ve skutečnosti mužem. To není vtipné. Nehledě na ironii, že známá transfobní trans žena se jmenuje Caitlyn. Caitlyn Jenner. Což je kouzlo nechtěného, ale hra je z první poloviny 90. let. Strefování se do psychoterapie je dalším vtípkem, co dobře nezestárl. Samotný příběh je srozumitelný a monolog Franka Ilji Racka si očekávaně zaslouží potlesk na scéně. Mně osobně ale italská rodina přišla otravná, jako hlavnímu hrdinovi, ironicky se snažící, aby její děti měly lepší život, ale když ho mají, chce jim vnutit takový život, jaký měli oni, jako osvědčený recept na štěstí. Povzbuzení Nickova dědy (Petr Kostka jako Nunzio Cristano) je v tom všem zmatku projevem opravdového pochopení i obětování osobních potřeb pra/rodičů, aby jejich potomci mohli jít vlastní cestou. Moudro hry, že Nick s vděčností za to, co mu jeho rodina dala, potřebuje vylétnout z rodného hnízda, aby tomuto svému zážitku a bohatství dal smysl (k čemu výchova, když děti zůstanou doma a nemají „svůj“ život, stejně jako k čemu psychoterapie, když nemá konec), se nakonec tříští o fakt, že Nick zřejmě žádné štěstí nenašel a opakuje hektický život předků. Závěrečný smích Nicka a babičky Aidy před stmívačkou je pak příliš krátký, aby působil jako uvolňující a spojující, ale ne jako zoufalé povzbuzení dvou „přeživších“. V popisku záznamu je jen režie záznamu, představení samotné režíroval Martin Stropnický. Souhlasím s tím, že to, že ve hře jsou dva seniorské páry, je skvělé. Ale jeho vysvětlení, proč hru uvedl, a že jsou jediným divadlem, které takové osobnosti má, zní trochu zjednodušeně. A jak píšu, konzervativní hra nezestárla moc dobře. (19.06.2024)

Tengo família! Joe DiPietro (1961) je relativně úspěšný americký dramatik, píšící převážně komorní muzikály a komedie. V případě Famílie jde o sentimentální příběh z rodinného prostředí vhodný spíše pro méně náročné publikum. Problém této hry spočívá bohužel v jejím přístupu k stále aktuálnímu tématu rozpadu tradičních rodinných pout a hodnot. Dialogy a situace, vyvstávající z pravidelných společných nedělních obědů, nepostrádají sice vtip, ale zároveň až příliš podléhají kašírované (americké) představě o rodinné soudržnosti. Použití mikroportů, podbarvující (nevhodná) hudba a především autorův poněkud fádní závěr pak toto směřování k banalitě, sentimentu a vnějškovosti ještě dotvrzují. Postavy starých prarodičů nicméně nabízejí vděčné role čtveřici zralých herců. Z nich si svou roli bezezbytku vychutnává Ilja Racek, jehož Frank má zemitost i plachost někdejšího tesaře a nynějšího postrachu silnic a nahluchlého glosátora, jehož pointy přicházejí s přesně načasovaným zpožděním i peprností. Výborná je také Jiřina Jirásková coby kvočnovsky starostlivá Aida, která s nonšalantní zapomnětlivostí pečuje o žaludky svých bližních v upřímném přesvědčení, že dobrým jídlem se dá vyřešit většina problémů. Jana Hlaváčová a Petr Kostka v rolích druhé manželské dvojice statečně zápasí s jednoduchostí textu prostřednictvím laskavé humorné nadsázky. Bohužel, mohutný a trochu neobratný Michal Novotný není pro tyto živoucí legendy českého divadla rovnocenným partnerem. Jeho Nick není ani ironický, ani nešťastný, je jenom zoufale uřvaný a bezradný. I proto se občas veškeré dění topí v psychologizujících pasážích. Vrcholem jsou komentující vstupy, se kterými si Novotný ani režisér Martin Stropnický nevěděli rady už vůbec. Jako by snad oba věřili, že hrají vážně míněné rodinné psychodrama, jako by nepoznali, že divák si chce poplakat a současně se potřebuje té sentimentalitě vysmát. Ve chvíli, kdy tato špetka výsměchu chybí, padá inscenace do hlubin vydíraných emocí a falešné věrohodnosti. Zkrátka kýče. A je to trochu škoda, protože v původní DiPietrově hře se za tím vším halasným sentimentem ukrývá i vážně položená otázka o prioritách našich životů. (26.02.2018)

Střet generací, každá funguje jinak a težko říct, který je lepší. Množství narážek a vtipů pramení z reálných situací a jejich hustota s postupem času klesá. Naštěstí přibývá vážných a dojemných scén (povídání Ilji Racka je tak na sedm hvězd), nikoli samoúčelně, ale přirozeně a nevtíravě. Snad budu mít příležitost vidět i naživo. (28.08.2011)

Když je současnými výrazovými prostředky zpracovávána v divadle hra současná, a taková je tato, tak mi to nevadí, na rozdíl od moderního pojetí klasiky. Toto pojetí bylo zajímavé, jediná věc, která mi vadila, byly hudební podkresy mluveného slova. Jednak byly dost hlasité a rušily slovo, jednak na divadle nemají co dělat, pokud nejsou přímo v ději (někdo pustí třeba gramofon). Hudba je úžasný vynález, ale nemusí být úplně všude. (09.02.2011)

Moc pěkná podívaná.Vtipné dialogy.Úžasný herecký výkon Petra Kostky a ani ostatní za ním moc nezaostávají.Opravdu jsem se moc bavil.Je pravda,že závěr neudržel vysoko nastavenou laťku,ale tam byl záměr,aby si každý sáhl do svého svědomí a uvědomil si,co je pro něho na světě nejdůležitější.Zda materiální zajištění nebo rodina. (19.09.2013)