Obsahy(1)
Nick je mladý svobodný muž z New Jersey. Rodiče a sestra se odstěhovali do vzdálených konců Spojených států, ale Nick má to štěstí, že jsou mu stále nablízku prarodiče z matčiny i otcovy strany. Jsou to ti nejvřelejší a nejlaskavější příbuzní, jaké si člověk může přát, ale když je vám 29 let, tak je to s nimi občas nevydržení. Když dostane Nick lákavou pracovní nabídku, ocitne se před vážnou životní volbou: odjet a opustit rodinu anebo zůstat a hodit kariéru za hlavu? Podobné dilema řeší i jeho prarodiče: udržet Nicka v bezpečí rodiny, nebo ho nechat žít svůj vlastní život?
Lehce ironická i dojemná komedie Američana Joa DiPietra (*1960) skýtá skvělé herecké příležitosti pro herce zralého věku a v nastudování Divadla na Vinohradech se stává holdem vyzrálému herectví čtveřice osobností této scény, tedy Jiřině Jiráskové, Iljovi Rackovi, Janě Hlaváčové a Petru Kostkovi. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (23)
Herecký koncert nejenom českých hereckých bardů ale i mladého Michala Novotného! Silné téma, které ve mně v tomto podání určitě něco nechalo. Skvělé bylo taky použití hudby a fotek v pozadí scény. Když se v divadle setmí a v doprovodu skoro až patetické hudby zní procítěný hlas herce, vždycky mě to dostane :-). Místy jsem zůstal úplně přimražený v křesle a čučel jak puk. PS: Rád bych opravil omyl uživatele rohardyho. Nešlo o hudbu z filmu Četa, nýbrž o houslové adagio, které napsal Samuel Barber už ve 30. letech 20. století. V Četě to jen "vykradli", stejně jako v mnoha filmech před ní i po ní. ()
Čtyři velcí herci, z nichž zejména pro Janu Hlaváčovou mám opravdu velkou slabost, se upřímně snaží, ale s takhle mizernou bulvární rádobydojemnou komedií "jako ze života" těžko něco svedou. Režie zcela bezradná (občasnou projekci na zeď věru nepovažuji za inscenační řešení), hudba se může upodmalovat, až se člověku dělá špatně. Je v pořádku, když jde divadlo diváku vstříc, jenže tato inscenace mu vyloženě běží naproti, velkou rychlostí ho míjí a zůstává daleko za ním. Takové je dnes Vinohradské divadlo, kdysi průkopnická scéna Hilarova. Abonentní záležitost. Škoda jen, že divadla, kde se skutečně dělá něco zajímavého, si o takové finanční podpoře, jakou mají Vinohrady, mohou nechat jen zdát... Ano, na vinohradském repertoáru jsou i zajímavější inscenace než Famílie - jen se obávám, že Stropnický se spíše snaží je vytlačit (viz jarní likvidace oceňovaného Vojcka, který derniéroval krátce poté, co obdržel Cenu Alfréda Radoka). Ach jo. ()
Když je současnými výrazovými prostředky zpracovávána v divadle hra současná, a taková je tato, tak mi to nevadí, na rozdíl od moderního pojetí klasiky. Toto pojetí bylo zajímavé, jediná věc, která mi vadila, byly hudební podkresy mluveného slova. Jednak byly dost hlasité a rušily slovo, jednak na divadle nemají co dělat, pokud nejsou přímo v ději (někdo pustí třeba gramofon). Hudba je úžasný vynález, ale nemusí být úplně všude. ()
Starší herci excelují (klobouk dolů) a sypou z rukávu repliky opsané ze života (krutě skutečné, drsné a vtipné až k pláči). Ovšem pokud se vžijete do postavy Nicholase, není to také žádná legrace. Mezigenerační konflikt je fenomén zapeklitý a vyžaduje nesmírně citlivý přístup. Každý má totiž kousek pravdy, což může být za jistých okolností těžko snesitelné. Inu, co je v domě, není pro mě (a nemyslím to nikterak zle). Ostatní nechť klidně přidají dvě hvězdičky. ()
Střet generací, každá funguje jinak a težko říct, který je lepší. Množství narážek a vtipů pramení z reálných situací a jejich hustota s postupem času klesá. Naštěstí přibývá vážných a dojemných scén (povídání Ilji Racka je tak na sedm hvězd), nikoli samoúčelně, ale přirozeně a nevtíravě. Snad budu mít příležitost vidět i naživo. ()
Galerie (5)
Zajímavosti (1)
- Lucie Štepánková svoju úlohu alternovala s vtedy tehotnou kolegyňou Andreou Elsnerovou. (kosticka7)
Reklama