Osamělost prvočísel

Film plný bolesti, který sám nebolí. Nechronologické řazení události (oproti předloze) by mělo opodstatnění, kdyby promyšlené dávkování informací gradovalo zásadním odhalením. Neorganizovaná struktura ale dramatu nijak nepomáhá, spíše mu škodí, neboť neustálé prokládání jedné scény jinou znemožňuje, aby alespoň jedna z nich „dozněla“. Klíčovým okamžikům (nehoda, zmizení) chybí drásavost a naléhavost, pročež film působí stejně bezživotně jako Alice a Mattia. Utrpení hrdinů je bez vysvětlení hlubších příčin povrchní. Neštěstí inscenované pro neštěstí samo. Dramatická nefunkčnost a psychologická nevěrohodnost odrazují pozastavovat se nad drobnostmi typu Alicina proměnlivého účesu, lhostejnosti Mattiových rodičů k synovým rozřezaným rukám nebo skutečnosti, že Mattia a jeho mentálně zaostalá sestra navštěvují tutéž školu, dokonce chodí do téže třídy. Většinou uvedených nedostatků trpí také kniha, od níž se Costanzo snaží kromě nešťastně zvolené formy vyprávění nepříliš úspěšné odstřihnout syrovým vizuálem (odlišným pro jednotlivá období) a použitím nepatřičně popíkové hudby coby pojiva náladově i časově vzdálených scén. 45% Zajímavé komentáře: Kmotr, ZkuKol (21.10.2011)

Každá ze 3 časových linií je prvočíslem, mezi nimiž se objevuje vždy nějaké jiné číslo, tudíž není možné, aby se tato prvočísla spojila. A tak to taky bylo. V příběhu se člověk neztratí, zato v obrovsky přehnaně dlouhé stopáži a nudných a prázdných pohledů ano. Námět se mi líbí, ale zpracování má dost mouchy. (08.07.2011)

Tenhle film jsem poměrně dlouho chtěla vidět - nikde nebyl - a až dnes ho konečně dávali v televizi. No, to těšení bylo daleko lepší. Se skvělou knižní předlohou se to vůbec nedá srovnat (ale ono se to na zfilmování ani nehodilo). Obsah byl sice jakž takž zachován (až na zmizení sestry - to bylo vysvětleno naprosto nedostatečně; kdo nečetl knihu, nemohl se v tom orientovat). Ale ono i to zásadní prolínání časových rovin znamenalo pro snímek spíš medvědí službu. Nejvíc mě ale štvaly ty dlouhé nudné (patrně rádoby umělecké) pasáže, hlavně ke konci. To už jsem skoro lezla po zdi. A představitelku (y) Alice mohli vybrat taky trochu sympatičtější. Tři hvězdy s přimhouřenýma oběma očima. (15.03.2016)

Byla jsem z toho na kaši. Někteří z vás možná budou mít jiné pocity, možná trochu otrávené nebo hodně zmatené, ale podle mě se adaptace moji oblíbené knížky povedla. Bohužel nemůžu posoudit, jak moc bych se ve filmu orientovala, kdybych předlohu nečetla. Osamělost prvočísel je film o celoživotním přátelství, o osamělosti, o scházení se a rozcházení dvou lidí, kteří nemůžou být spolu, ale pořád jeden o druhém ví, i když se schází každý den nebo jednou za sedm let. Tohle je film o pravém přátelství a souznění jedinců, kteří se nemohou vyrovnat se sebou samými. Děj filmu není vyprávěn chronologicky (na rozdíl od knihy) ale pomocí flashbacků, a pro neznalé příběhu to může působit jako závrať plná na psychiku působících scének. (21.10.2011)

Od znalosti knihy se při hodnocení odpoutat nelze, zvlášť, když se její znalost odráží v pocitech, které se derou na povrch při sledování filmových obrazů. Možná, že orientace v časových rovinách a postavách není ve filmu snadná, ale spíše jde o vzácný film, který klade na diváky alespoň nějaké nároky. Především svým rychlým tempem na začátku vyžaduje pozornost. Vyžaduje, aby divák při sledování jednotlivých záběrů nad tím co vidí, také přemýšlel. Jedině tak mu nemůže uniknout obrazem podložený vývoj (psychický i fyzický) dvou hlavních postav. Časové roviny se sice překrývají stokrát použitým způsobem, ale tentokrát mají opodstatnění v samotném názvu, v prvočíslech, která i přes přísný matematický zákon najdou svůj pár. Film má mnoho nezapomenutelných scén (divadelní představení, svatba, oslava narozenin, diskotéka), které i díky hudbě rezonují dlouho po skončení filmu. Odehrávají se v prostředí italské školy a nefunkční rodiny (často snobské), kde vládne šikana a postrádá se schopnost empatie. Prvočísla jsou především o sblížení, během něhož hrdinové nevolí žádnou strategii. Možná právě tato absence strategie diváka nudí, ale o to víc se přibližuje reálnému životu, reálným setkáním a náhodným sblížením. Dva outsideři za sebou vláčí trauma z dětství, navzájem si dokáží divoce sevřít srdce, ale jejich neschopnost komunikovat je uvrhne do černoty a beznaděje. Jen škoda, že matematická konotace světa čísel a lidí je z filmu téměř vypuštěna. (15.10.2011)