Milovaná

„Bylo to hezký?“ - „Jo, dík.“ Pan dirigent zřejmě tak úplně nepochopil, co v Katarině ve skutečnosti dřímá…Mým jediným důvodem pro zhlédnutí snímku byla herečka v hlavní roli. Čekal jsem tedy, že bude Alicia Vikander výborná. Ale že předvede něco takového, to zas ne…upřímně řečeno mě ohromila a její roli jsem jí bezvýhradně věřil. Bavilo mě to její nadšení pro novou práci, spřízněného člověka, objevování krásy kvalitní hudby (které si divák užije dosytnosti) a zároveň i nějakou tu myšlenkovou potravu posouvající ji vpřed. A když se karta postupně otočí a člověk už jen čeká, kdy bude té hořkosti na Katarinu moc, přijde zvrat, který jsem nečekal. O to víc jsem si pak užil závěrečný pohled kamery, kdy mě bavilo číst si v jejích očích a hádat, co všechno se jí asi honí hlavou (přičemž mě mírně děsila ta Katarinina vyrovnanost). Objektivně je to asi na silné 4*, ale Milovaná mě emočně zasáhla natolik, že trochu nadhodnotím slabším plným počtem (kdo by řekl, že se jedná o celovečerní debut jak režisérky, tak i výše jmenované). (18.08.2019)

Dechberoucí snímek. Odhodlání, jaké měla Katarina, by se mi taky hodilo a jít přes mrtvoly se asi vyplatí. Herecký výkon, jak hlavní představitelky, tak dirigenta bylo na nejvyšší možné úrovni a hlavně role byly zahrány přesvědčivě a reálně. Neuvěřitelnou hudbu, kterou posloucháte většinu stopáže, nebudu ani zmíňovat. Nepopsatelný zážitek. Bůh žehnej severské kinematografii. (14.11.2011)

307. Hudba má tak uchvacující moc, vždy i měla a bude mít, dokáže probudit naše city, povznést naše lidství, zapálit v nás touhu, pohánět k činům, až za meze soudnosti, a právě až tam se nechá hudbou ztrhnout Katarina, dívka z prostředí, které není žádnou životní výhrou, smýkaná, opovrhovaná, až jednou, jako by zázrakem vstoupí do míst, které jsou bytostně hudbou naplněné, do koncertního sálu, mezi lidi, kteří hudbou žijí, jak se k nim zařadit, jak patřit mezi ně, jak se vysmeknout tomu tak ubíjejícímu životu, konečně uniknout, nechat se unášet konejšivou nadějí, pryč, co nejdále, ale svět není ani zde lepší, bez zášti, lstivých úskoků, ale je tak snadné podlehnout iluzím, když je alespoň na čas život takový, jak jsme si o něm ani snít netroufali, naivní ve víře a velmi zranitelní, jak je pak snadné nás podvést a zneužít, když není pro nás žádné lepší volby na výběr, pak se upneme k té jediné, nám dané příležitosti a to se vší silou a odhodláním, už nikdy zpět do prázdnoty a beznaděje, stůj co stůj, zůstat, udržet si tak náhle nabytou důstojnost, pak ani zločin nemusí být pro nás překážkou, když právě jen "Odvaha je jediným životním měřítkem." Vynikající sociální drama se snadno uvěřitelnou psychologií postav, další angažované a podnětné dílo, tak důležité pro naše širší chápání reality. (08.05.2015)

Velice realistický film, který drsný způsobem zachycuje těžký život mladé Katariny. Ta se zoufale drží své milované vážné hudby a práce, která je s ní spojená a je ochotná pro její udržení udělat prakticky cokoliv. Alicia Vikander už mě ve třetím filmu přesvědčila, že umí hrát nejen role nevinných princezen, ale i lehce psychotických žen naprosto výborně. Začínají se mi líbit severská dramata, působí opravdově a jsou mi tematicky blízká. (20.01.2013)

Další příběh někoho, jenž se obklopuje losery, kteří v životě nic nedokázaly a ani o to nestojí, ona má však jiné cíle a představy, jiný hlad po poznání. Její matka je nespolehlivá, přítel ujíždí tak akorát na videohrách a sledování pokleslé televizní zábavy, spokojení se svými mizernými životy sledují, jak se dvacetiletá Katarina rozhodne udělat odbočku jinam. Po náhodném přijetí na pozici recepční v Göteborgské koncertní síni udělá mohutný krok do postele uznávaného dirigenta. Cesta k vnitřní svobodě je však bolavá a plná zákeřných pravidel. Sociální drama o prchavém štěstí představí na hubu padající Alicii Vikander, jenž je nejen jako bezdomovkyně, která poslouchá Rachmaninova i Mozarta a čte Kierkegaarda, naprosto přesvědčivá. Má to své mouchy, ale pozitiva jednoznačně převažují. (18.01.2015)