Café de Flore

Musím si tentokrát přiznat, že na to má inteligence nestačila. Uznávám, že jde o zajímavě natočený film se skvělým soundtrackem (Cure, Sigur Ros aj.), ale spleť hlavních postav mi nedávala smysl, zuřivě jsem se snažil najít, kde mi co uniklo, nakonec jsem zjistil, že nikde. Maminka s malým mongolíkem, rozvedení manželé a nová milenka, vše propojeno paranormálními jevy. Na konci mi to konečně vysvětliny a já to zařadil to kategorie na níž se obvykle nedívám...60% (30.01.2013)

Jo, tak tohle je fakt ukázkový midcult. Retardovaný chlapec je retardovaný asi jen proto, aby to všechno bylo o něco "závažnější" a "umělečtější", a do toho to nefalšované pseudospirituální propojení obou dějových linií, o kterém se "rafinovaně" dozvíme až v závěrečném aktu a které z Café de Flore definitivně dělá sračku první kategorie. Na rozdíl od Atlasu mraků, který také propojuje nesouvisející příběhy motivem předurčenosti a reinkarnace, ale dělá to všechno v naprosto "odrealističtělém" metafikčním prostředí, ve Valléeho filmu sledujeme jakože autentické osudy, což podrthuje trapnost toho celého konstruktu ještě víc. Vlastně mě překvapuje, že někteří uživatelé tady z toho regulérně ustříkávají do trenek, protože to není ani bůhvíjak hezké na pohled a těžkopádné užití soundtracku (Sigur Rós mají v tom svém klipu taky děti s "downem", no a?) bere sílu těm vybraným písním, protože to vypadá, jako kdyby nám byly vnucovány. A Matthew Herbert v 60. letech je taky dobrý úlet. (01.01.2013)

Předpokládejme, že pro každého někde existuje spřízněná duše – člověk, který má klíč k našemu srdci a k našim snům. Jenže co když se v identifikaci své spřízněné duše spleteme a namísto souznění prožijeme to, čemu se říká životní omyl? Odpověď, kterou film dává, není zrovna uspokojivá, svým způsobem ale může být uklidňující vědomí, že v každé době lidé tápou a že výsledek je vždycky nejistý… Café de flore je typ snímku, který posbírá na filmovém festivalu ceny v hlavních kategoriích, širokou veřejnost, zvyklou na jednoduchou zápletku, černobílé charaktery postav a přímočarou pointu, ale stěží uspokojí. Je to umělecký film. Ve všech významech toho slova. (02.04.2012)

Ani som pred pozeraním nevedel, že to je môj druhý film od Jeana -Marca Vallého a opäť za plný počet?! Hmmm, náhoda...?! V podstate presne to, čo som napísal na jeho film C.R.A.Z.Y. platí aj pre Café de Flore. Film, ktorý nie je bezchybný a keby som chcel na ňom nájsť slabšie miesta, prípadne "nelogickosti" tak ich silou mocou nájdem. Čo z toho, keď som pozeral ako prikovaný a emócie prebili rácio. Film, ktorý je citlivo napísaný, s poriadnou dávkou kreativity zrežírovaný (+nesmiem zabudnúť na strih, kameru a znovu parádnu hudbu -PF a Sigur Ros) a skvelo zahratý všetkými zúčastnenými. Malý veľký film, ktorý musí byť istou autorovou projekciou a terapiou(?), pretože jeho osobný vklad a zanietenie z filmu priam trčí. Film, ktorý ma dostal a tu sú slová, analýzy, komenty a všetko okolo vlastne zbytočné.. ...a pozdravujem svoju spriaznenú dušu:) (22.10.2012)

Dva příběhy, dva životy a tytéž osoby, nebo spíše duše....čisté a křehké, bolestné a přesto tak očišťující. Pravé přijetí je v pochopení a odpuštění....to je poselství. Prý nakonec všichni pochopíme, že ani karma není....asi to bude ještě pár životů trvat, ale už ta cesta....sakra to je taková síla... (09.02.2015)