Láska v hrobě

Historky z před záhrobí. Na téma bezdomovectví lze určitě natočit spoustu dokumentů mnoha způsoby, lze polemizovat o tom, jestli bylo dostatečně sděleno, proč se pozorovaný subjekt do takové životní situace dostal atp. To podstatné z mého pohledu ale je, aby divák fenomén bezdomovectví z filmu dostatečně pochopil, pocítil atmosféru té (zdánlivé) bezvýchodnosti. A je celkem jedno, jestli je dokument ve snaze posílit autentičnost nasnímán kamerou za pár korun, jaká hudba doplňuje obraz a jestli vůbec. Lásce v hrobě se to nejen dle mého názoru dostatečně dobře podařilo. Vondráček svým pasivním přístupem (bezdomovcům nepomáhá, respektive oni pomoc ze zásady odmítají) rozehrává několikaleté sledování party hic na jednom opuštěném pražském hřbitově, kde se postupně vyprofilují dva hlavní aktéři (Jana a Jan). !SPOILER! Exponenciální průběh jejich života, který je plný sebeklamu a zdánlivé svobody, se obtiskává i do filmové formy - hřbitovní část, kde oba dva přežívají v relativním klidu, zaujímá největší část. Po vyhnání na ulici nemají události dlouhého trvání, dvojice se rozděli - láska je ta tam, Jana žebrá, krátce nato umírá. Z Honzy se stává totální troska. Režisér finální části nevěnuje příliš prostoru a účelnou zkratkovitostí dává vyniknout především předešlé hřbitovní "idylce". [==] Dramatická Valdobrevova hudba mi do filmu sice vůbec neseděla - dělat z toho strašně osudovou lovestory, která se navíc lusknutím prstu vypaří jako pára nad hrncem, je trochu přitažené za vlasy, ale jinak je Láska v hrobě jako časosběrný dokument poměrně působivý a donutí člověka přemýšlet o životních cílech a hodnotách. (14.10.2014)

Česká, vulgární, tragikomická homeless reality šou ukazující jen detailně to, o čem všichni vědí, co všichni registrují a naneštěstí už také berou jako součást naší "svobodné" společnosti. Ano, to je možná ona svoboda, která zde byla v mrazivých, listopadových dnech roku ´89 slibována. Můžeš naprosto svobodně chcípnout u zastávky metra. Bezdomovci jako výplod sociálního systému posledních 23. let, už je skutečně zažitý a vlastně klasický obraz každého kapitalistického státu. Čím větší město, tím více bezdomovců. I ti se dokonce již dělí na určité kategorie. Bezdomovci. Bez domova. To je můj domov, tvrdí uplakaná, chvílemi dá se říci lehce rozumná Jana, která je skutečně, jak napsal Gemini, snem každého dokumentaristy. Zdokumentování cizího neštěstí a rozkladu jak fyzického, tak psychického na mě opravdu nepůsobí nějak fantasticky. Nechci používat nafouklé klišé, ve kterém bych tvrdil, že mít profi kameru a čas na podobný existence, tak bych natočil možná ještě zvrhlejší obraz dnešních možností bytí, ale něco na tom klišé bude. I když jako dokument to vypadá a nepochybně také je, mě osobně na to stačí dvě hvězdičky. Dívat se na ztracence, pro které není žádná situace dost ztracená, poslouchat jejich vychlastanou filozofii, snahy o nápravu či hrdinné řeči o tom, že se nechtějí doprošovat, není nic pro mě. Možná, že na většinu uživatelů dokumenty typu Katka, nebo tohoto působí dojemně. Mně je z toho zle a odevzdanost těchto bytostí ve mně vyvolává vztek. (16.01.2014)

LFŠ 2012: Dokument přináší ojedinělou sondu do života dvou bezdomovců, která ukazuje, jak se dá přežívat a také to, že ani v takových podmínkách nemusí člověk ztrácet určitou lidskost. SPOILER: Trochu mi přišlo, že nebyl dostatečně zachycen konečný rozklad, který způsobil alkohol, ale nejspíš to nebylo za daných podmínek ani možné. (03.08.2012)

Pre mňa veľmi rozporuplné sledovanie, občas až "vytáčacie" a ani sa neviem rozhodnúť, či je to plusom alebo negatívom akéhokoľvek filmu. Konkrétny príbeh ľudí v zúfalej situácii musí fascinovať, ale nedokážem ich ľutovať, neskočím na brblanie o slobode a láske, ktoré je možno sebeklamom, ale skôr výhovorkou lenivých sebeckých ožranov. Vybrali si "slobodne" svoj osud a bohužiaľ vybrali si nesprávne.Sami nič zmeniť nevedeli a pomoc druhých odmietli. (18.01.2014)

Režisér filmu David Vondráček se předem snaží vymezovat proti tomu, aby bylo na Lásku v hrobě nahlíženo jako na cynický voyeurismus, protože asi sám cítí, že jeho film má k takovémuto chápání hodně blízko. Láska v hrobě by se taky dala označit jako klasická freak show, chápana jako pohled na něco odlišujícího se a zároveň atraktivního. Vondráčkův postup je veskrze pasivní – nesnažil se nějak ovlivňovat hlavní aktéry, pouze se snažil pochopit jejich pohnutky a motivy, což jistě slouží k dokumentární cti filmu. Prostor filmu je plně věnován páru bezdomovců (Jana a Jan), který přebývá na zpustlém strašnickém hřbitově, a sleduje jejich životní osudy. Konečný materiál sestříhaný do finální podoby filmu se nese v lehkém duchu a snaží se vyhýbat závažným otázkám týkajícím se tématiky lidí bez domova. Máme možnost sledovat scény, kde se mísí humor s lehkou dekadencí (Jana se koupe v neckách mezi zarostlými pomníky a Jan si u toho hlasitým chraplákem prozpěvuje „… a ta kráska ze snu procitá…“; Jana představuje obyvatele hrobky, kde s Janem bydlí, přičemž svůj výstup zakončí slovy „… a pak jsme tu my živí.“; Jana se vyměšuje do kbelíku a volá na Jana, ať to jde vynést). I přes tyto scény však film jako celek působí důstojně a rozhodně se nejedná o nějakou prvoplánovou exploataci. Výsledný formát filmu tak připomíná kombinaci freak show a reality show, chápáno bez jakéhokoli pejorativního nádechu, obohacenou o rámec časosběrného dokumentu. [LFŠ 2012 - host: David Vondráček] (30.07.2012)