Černý Petr

TOP 20 Českého filmu. Nová česká vlna v rozkvětu. Mimořádný mezinárodní úspěch na sebe nedal dlouho čekat. Vynikající souhra pánů Formana, Papouška, ale i všech herců, tedy spíš neherců. K tomu lze přičíst pochopitelně i krásnou hudbu šedesátých let - zde Jiří Šlitr a nebo rock'n'roll v podání Pavla Sedláčka. Pomaleji myslící zednický učen Čenda v podání Vladimíra Pucholta, zahrál opravdu velmi osobitě a víceméně bezprostředně. Film nemá skoro žádný pořádný děj, příběh prakticky chybí, ale i tak se člověk dokonale baví jak na tancovačce, tak i příhodou z plovárny, nebo jen všemi těmi jednoduchými a banálními rozhovory Čendy se svými vrstevníky. Kárání pana Vostrčila (otce učně Petra) v nevhodnou chvíli, zrovna když Čenda šel vrátit vypůjčenou dvacetikorunu, nemělo chybu. Výborný film o obyčejných mladých lidech, jejich dospíváním, problémech s rodiči, s láskami a s bravurním zachycením všedního života téměř autentickým a dokumentárním stylem. Tak, jak film uměl natočit Forman, umělo jen opravdu málo lidí. Můj první Forman, kterého jsem viděl. Muziky a Konkurs jsem nikdy až tolik nemusel. (08.05.2006)

-Smím prosit? -Dyť nehrajou. Nestárnoucí portrét mladého člověka na rozcestí i výpověď o zacykleném světě mezigeneračního neporozumění. První Formanova spolupráce s Papouškem (a třetí s Passerem) přináší řadu nádherně nenucených poloimprovizovaných dialogů (resp. monologů otce, vzorového patriarchy ze staré školy). Mohli bychom filmu vyčítat nevyrovnaný rytmus (o jehož kontrolu se třeba v Láskách staral Menšík), jenže agonie trapnosti a rozpačitého ticha, která nemá konce, zapadá do snahy ukázat mládež bez idealizování, takovou, jaká skutečně byla (a nejspíš stále je) - váhavá, nesamostatná, bez ambicí. Mladí hrdinové nemají vzory, které by následovali a sami se k činnosti motivovat nedokážou a vlastně ani nemají prostor k tomu, aby se rozhodli nezávisle. Petr nechce či nedokáže být ani fízlem bdícím nad zákazníky, ani tvrdě makajícím dělníkem. Zajímá ho jen Aša, kterou ale zase moc nezajímá Petr (pokud zrovna nepotřebuje nakládané okurky ze samoobsluhy). Svou dramaturgickou rozvolněností (několik volně provázaných epizod bez výraznějšího vývoje zápletky nebo hrdiny) zachází film podobně daleko jako některé experimenty francouzské nové vlny (např. U konce s dechem). Výsledný efekt je ovšem diametrálně odlišný - přiblížení se skutečnosti, nikoliv její rozbití. Zakončení nikam nevedoucího cyklu Petrových drobných trapasů a otcových velkých moralizujících výstupů mrtvolkou (přerušenou jedním příznačně apatickým pohledem) pak podobně jako „zatuhnutí“ postav v Intimním osvětlení vydává za tisíc slov. 90% Zajímavé komentáře: genetique, Radko, Kimon, jahol, slunicko2 (14.06.2012)

Bravurní a nestárnoucí kousek, který se i přes své pevné zeměpisné a časové zakotvení dá aplikovat prakticky libovolně. Pro našince bude zřejmě komediální stránka přebíjet tu dramatickou, ovšem úžasně zachycený generační konflikt nepřejde bez mrknutí oka snad nikdo. Autentický dojem podtržený živou kamerou jen přiživují herecké výkony všech zúčastněných, stejně jako ledabyle působící dokumentaristické vzezření. Spletitý a chytrý úkaz působící až neskutečně stravitelně, který se nebojím zařadit do zlatého fondu československé kinematografie. (07.05.2005)

Je úžasné, jak efektivní mladý, napůl debutující, Miloš Forman byl, s takovým málem udělat tak celistvý a dospělý film. Začátek stále ještě dosti ponurých 60. let, v nichž doznívá bezčasí předešlé dekády a generace otců (otec Petrův - vedoucí samoobsluhy - zednický mistr) vnitřně zdevastovaná válkou a padesátými léty, která v ryze patriarchálním rozpoložení společnosti (fascinující promluvy Jana Vostrčila o funkci žen ve společnosti a obchodě) vytváří svou chladnou a neempatickou dominancí značnou generační propast, zpoza níž vše odcizeně sleduje generace nová, generace, jež se nudí a chce se především bavit. Forman si všímá především jazykové roviny (fráze zaplevelující jazyk) a malosti a provinčnosti českého člověka, stejně jako pocitu jiného plynutí času tehdejších mladých. Jeho film stojí někde na pomezí dokumentárního a hraného, klíčové je rozvíjení poetiky trapnosti a reflektování společenských rolí... Skvělí jsou formanovští naturščici (jimž vévodí Jan Vostrčil coby nejvýraznější hrající neherec) a těch několik již legendárních scén (zvláště ,,Ahooooj! ... Hoj..."). Takhle se kdysi iniciovala Česká nová vlna... (18.11.2006)

"Smím prosit?" - "Vždyť nehrajou.." - "A jo. Tak já přijdu eště." I dnes se najdou takoví jedinci jako Pucholtův výstavní tatar Čenda. Navíc kdo se nepotkal s pocitem lehkého ztracení na cestě životem, ten si pubertu neprožil. A právě díky tomu je tenhle zážitek z pozice nestranného pozorovatele taková pohoda. (04.01.2009)