Režie:
Evan GlodellScénář:
Evan GlodellKamera:
Joel HodgeHudba:
Jonathan KeevilHrají:
Evan Glodell, Jessie Wiseman, Tyler Dawson, Rebekah Brandes, Vincent Grashaw, Joel Hodge, Alexandra Boylan, Chris SnyderVOD (1)
Obsahy(1)
Dvaja priatelia strávia všetok svoj voľný čas budovaním plameňometov a zbraní hromadného ničenia v nádeji, že nastane globálna apokalypsa a otvorí cestu pre ich imaginárny gang "Mother Medusa". (Black3R)
Videa (4)
Recenze (116)
Dáte mi dúfam za pravdu, keď poviem, že chovanie postáv s ktorým sa neviete stotožniť má dosť negatívny vplyv na celkový dojem, aj keď to možno objektívny problém filmu nie je. V Bellflowerovi to bolo okrem trochu pomalého tempa asi jediné čo mi vadilo, ale nemôžem si odpustiť odzrkadliť to v hodnotení. Postavy mi svojou popudlivosťou občas takmer pripomínali deti. A tiež nemám veľmi rád vyjadrovanie v ktorom sú najčastejšie používané slová dude, shit a like. Že film oplýval inakosťou a dobrou hudbou nepopieram, ale od nezávislákov sa to už predsa celkom očakáva, nie? ()
Na tomhle filmu se mi nejvíc líbila atmosféra dvou naprosto rozdílných polovin. První půlka je taková pohodová romanťárna o tom, jak kluk (nevšedním způsobem) potkal holku, odjel s ní do Texasu a zamiloval se do ní. Ta druhá půlka je o tom, jak všechno jde do háje. Sem tam do toho máte snové sekvence (které působí rušivě a mě osobně spíše vadily), stavbu auta, které přežije apokalypsu a božskou Jessie Wiseman, která doufám prorazí do Hollywoodu. Nejen, že je pěkná, ale takovýhle výkon, klobouk dolů. Bellflower se může zdát jako film o ničem, ale je to vlastně pravý opak - je to film o všem. Což někdy může být stejně na škodu, jako film o ničem. Pokud tuhle větu chápete a rozumíte jí, tak se na film podívejte, měl by se vám líbit. Pokud ne… s tím už holt já nic nenadělám… 80 %. ()
Ja jsem spokojenej. Co jsem ocekaval, to se splnilo. Jeden z dalsich nezavislych filmu, ktery ma (jak ja rikam) telo i dusi. Telo - je dobre napsanej scenar, kamera, rezie, super hudba. Duse - je pribeh, ktery v kazdym z nas neco zanecha, nebo ve kterem obcas clovek najde sam sebe. Evan Glodell ma u me urcite body! Jen tak dal! btw: fuuuuuuuj kdo by sezral ty cvrcky?? :) ()
Dobrej vizual ... a to je vše. Obsah nula. Běžná love story, běžná tragédie, ženská týpkovi ublíží, on se trápí, chce se pomstít, dramatický zdlouhavý pasáže o ničem, negeradující, nevypovídající ... Film co vede téměř od nikud nikam. Film bez obsahu, s milionem vět, který lidi říkaj všude kolem nás v reálu. Proč mám poslouchat kecy o ničem ještě ve filmu, když jich mám za všední den až po krk. Kluk se trápí ... no klasika, kdo by se netrápil. Stejně mu to na začátku říkala. Prostě bezobsahová slátanina, která bohužel nezaujme ani ničím jiným (tady totiž nic není ...). Smutný? ... Spíš realistický. Trochu mi to připomínalo klasickýho Repo Mana (1984), kterýho nikdo nepochopil, přitom to byla ta pravá pecka "o ničem". Ale tohle? ... Strašná nuda, špatný ... ()
Galerie (14)
Photo © Oscilloscope Pictures
Zajímavosti (7)
- Autoři filmu Evan Glodell a Vincent Grashaw zastavili svůj majetek a na celý rok se nastěhovali do nebytových prostor, kde potom film vytvářeli. (Itar)
- Podomácku vyrobeným plamenometem s dostřelem 6 stop se režisér Evan Glodell mohl pochlubit už ve svých 12 letech. Zařízení mělo sklony k častým selháním a teplotním výkyvům. (Conspi)
- Natáčení probíhalo tzv. "guerilla" stylem. Štáb totiž neměl oficiálně povolené natáčení v městské zástavbě, kde se film částečně odehrává. (Itar)
Bejt chlapem v postmoderní době není jednoduchý. Všechno se najednou relativizuje, a to včetně tradiční patriarchální společnosti, jejíž hardcore zbytky můžeme najít snad jen v těch nejzaostalejších oblastech západního světa. Nepomáhá tomu ani, že je většina vyspělých ekonomik jednoznačně orientovaná na služby a výroba se přesouvá na ultralevnou pracovní sílu v asijských továrnách. Mizí tak tradiční řemesla, manuální práce, která mužům po staletí pomáhala definovat se fyzicky i psychicky. Navíc dnes nikdo ani nemusí na vojnu. Výkvětem pánské části populace jsou metrosexuální manažeři nadnárodních korporací a starost o tělo se obecně přesunuje do estetické polohy ("chci dobře vypadat", ne "chci mít sílu"). Maskulinita dnes často znamená buď arogantní machovskou přetvářku, nebo se místo ní objevuje hipsterácká zženštilost, pasivní agrese geeků a nerdů neschopných se s kýmkoli přímo konfrontovat, případně pohodlnost maminčiných mazánků žijících i po třicítce u rodičů, "protože se to vyplatí." Má dnešní generace vůbec nějaké přirozené vzory, nebo se vše přesouvá do světa fikce? Budeme-li sledovat vývoj pouze v rámci kinematografie, uvidíme poměrně znatelný posun v tom, co to znamená být hrdinou. Jistě by podrobná studie zabrala mnohem víc místa, než je zde povoleno v komentáři, ale stačí se podívat třeba do 40. a 50. let, kdy v Hollywoodu dominovali přirození alfa samci jako Cary Grant nebo James Stewart. Také Conneryho James Bond se značně liší od toho nového Craigova, jehož postava podléhá objektivizování, tedy něčemu, co bylo vždy vyhrazeno spíše bond girl - dochází k průniku genderových rolí, k nejistotě. (To je možná důvod, proč někteří označovali nového Bonda za zženštilého - nejde tady o nějakou změnu charakteru, ale o změnu způsobu nazírání.) Dnes se dokonce zpochybňují i superhrdinové a ještě se tahle vlna "psychologického realismu", kterou představuje např. Nolan se svými Batmany, oslavuje. Tady se jednak odráží určité společenské tendence, ale zároveň se nadbíhá dnešnímu majoritnímu publiku - nerdům, kteří o sobě pochybují dennodenně, a lépe se proto s takovými hrdiny dokáží identifikovat. Případně se rovnou tematizuje i fyzická ochablost, jako např. v Captain America, a tyhle "power fantasies" jsou pak kompletní. Letos se objevily hned tři výjimečné filmy, které se touto mužskou krizí a únikem do světa filmů nebo videoher (=pohádek) každý po svém zabývaly. Sucker Punch byl velkým diváckým podvodem, který své (převážně nevědomě) misogynní publikum konfrontoval s vlastními návyky a stereotypy, Drive zobrazoval deziluzi "skutečného hrdiny", neschopného žít normální život, a nakonec Bellflower - intimní a drsná osobní zpověď. Film se chlubí svými záměrnými kazy a vystavuje na odiv svoji ušmudlanou, do-it-yourself estetiku, ale tahle rádoby cool (ale uvědomělá!) namachrovanost zcela smysluplně prochází všemi vrstvami Bellfloweru a největšího účinku dosahuje v uhrančivých halucinačních sekvencích. Ono zhlédnutí se ve filmových hrdinech je tady totiž o to tragičtější, protože do značné míry zůstává pouze imaginární. Jeden z filmů roku. () (méně) (více)