Režie:
Evan GlodellScénář:
Evan GlodellKamera:
Joel HodgeHudba:
Jonathan KeevilHrají:
Evan Glodell, Jessie Wiseman, Tyler Dawson, Rebekah Brandes, Vincent Grashaw, Joel Hodge, Alexandra Boylan, Chris SnyderVOD (1)
Obsahy(1)
Dvaja priatelia strávia všetok svoj voľný čas budovaním plameňometov a zbraní hromadného ničenia v nádeji, že nastane globálna apokalypsa a otvorí cestu pre ich imaginárny gang "Mother Medusa". (Black3R)
Videa (4)
Recenze (116)
Zrod lásky tu byl krásně zobrazenej, přátelství tady bylo minimálně z jedné (Aidenovy) strany čistý jak pramen horské vody, chlapecké/mladické sny a touhy - tohle všechno bylo prima, vrátilo mě to v myšlenkách o 20 let zpátky, tohle bylo fakt jak život sám. Ale od půlky jen depka, zmar, cigára, chlast, hekťáky chlastu, Amíci mají jako národ fakt vážnej problém. A my vod nich ještě trpělivě opisujeme. Nevybrali jsme si dobrej vzor :(. Jsou to looseři. A tohle byl film o looserech. Šlo to zlomit, nešlo..? Kdo ví..? Líbit se mi to ale nemohlo. Ani jako příběh, ani jako film. Přičemž film v tom byl možná nevinně, ale s tímhle příběhem u mě holt nemoh zabodovat. ()
Parádní první část, hned od začátku mě to vtáhlo, ale zhruba v půlce přišel střih, probrala jsem se z opojení a nedokázala se tam vrátit. Jak Evan zarostl nebylo to prostě ono:-) Není to dokonalé, ale autor řekl, co říci chtěl, i když bych s ním polemizovala. Každopádně to musím vidět znovu, aby mi docvaklo pár věcí. Ale obávám se, že Bellflower mohou dát 5* jen chlapci. ()
Nepřečetl jsem si popis, takže jsem podle posteru čekal něco úplně jinýho. Celej film sledujeme dva zevláky, co si hrajou na Šílenýho Maxe, furt chlastaj a melou kraviny ("Dokážeš si představit... Jezdili bysme na místa a parkovali tak, aby to vypadalo cool, poflakovali se s cigárem, opírali se o auto a vypadali cool... a nechali lidi na nás civět. Mohli bysme se zfetovat... uprostřed divočiny... jet 150 mil v hodině nazí po dálnici... vyklánět se z oken a střílet z brokovnice po značkách... a zasranejch památkách.... a zajících."). Navíc film plyne tak nějak bez scénáře do nicotnýho konce. Dávám 2* za občas hutnou atmosféru s dobrým hudebním doprovodem. ()
Po druhé už du na max. Chci plamenomet! [Po 3x - začínám ten film milovat] [po 4x - sháníme součástky na plamenomet] [po 5x - DUDE, YOU ARE LORD HUMONGOUS. DUDE, YOU ARE FUCKING LORD HUMONGOUS. YOU ARE LORD FUCKING HUMONGOUS! THE MASTER OF FIRE, THE KING OF THE WASTE LAND. Lord Humongous doesn't get cheated on by some stupid bitch, Lord Humongous doesn't say "was it good for you?", he doesn't say "who call or where were you last night". He doesn't leave the fucking gang when he falls in love. Nobody fucking tells Lord Humongous what to do. Lord Humongous fights, when he wants to fight, fucks when he wants to fuck and when all else failed he drives straight into the fucking tanker. The thing is that Lord Humongous dominates his women and they fucking love him for it.] ()
Galerie (14)
Photo © Oscilloscope Pictures
Zajímavosti (7)
- Většina rekvizit použitých ve filmu byla vytvořena samotnými autory, kteří jsou zapálenými kutily. Film byl natáčen pomocí podomácky upravené kamery, herci používali podomácku vytvořený plamenomet a i automobil je plně funkční přesně tak, jak ho ve filmu lze vidět. (Itar)
- Auto MEDUSA, ktoré vo filme vystupuje, je špeciálne upravený Buick Skylark ročník '72. Plamene šľahajúce vozidlo postavil sám režisér. (Javad)
- Tylera Dawsona (Aiden) potkal režisér filmu Evan Glodell v roce 2003 během malého divadelního představení. Poté mu v návaznosti na jeho herecký výkon nabídl roli ve filmu, tehdy ještě ve verzi nasnímané ruční videokamerou, která se z větší či menší části odehrávala v Evanově bytě. (Conspi)
Bejt chlapem v postmoderní době není jednoduchý. Všechno se najednou relativizuje, a to včetně tradiční patriarchální společnosti, jejíž hardcore zbytky můžeme najít snad jen v těch nejzaostalejších oblastech západního světa. Nepomáhá tomu ani, že je většina vyspělých ekonomik jednoznačně orientovaná na služby a výroba se přesouvá na ultralevnou pracovní sílu v asijských továrnách. Mizí tak tradiční řemesla, manuální práce, která mužům po staletí pomáhala definovat se fyzicky i psychicky. Navíc dnes nikdo ani nemusí na vojnu. Výkvětem pánské části populace jsou metrosexuální manažeři nadnárodních korporací a starost o tělo se obecně přesunuje do estetické polohy ("chci dobře vypadat", ne "chci mít sílu"). Maskulinita dnes často znamená buď arogantní machovskou přetvářku, nebo se místo ní objevuje hipsterácká zženštilost, pasivní agrese geeků a nerdů neschopných se s kýmkoli přímo konfrontovat, případně pohodlnost maminčiných mazánků žijících i po třicítce u rodičů, "protože se to vyplatí." Má dnešní generace vůbec nějaké přirozené vzory, nebo se vše přesouvá do světa fikce? Budeme-li sledovat vývoj pouze v rámci kinematografie, uvidíme poměrně znatelný posun v tom, co to znamená být hrdinou. Jistě by podrobná studie zabrala mnohem víc místa, než je zde povoleno v komentáři, ale stačí se podívat třeba do 40. a 50. let, kdy v Hollywoodu dominovali přirození alfa samci jako Cary Grant nebo James Stewart. Také Conneryho James Bond se značně liší od toho nového Craigova, jehož postava podléhá objektivizování, tedy něčemu, co bylo vždy vyhrazeno spíše bond girl - dochází k průniku genderových rolí, k nejistotě. (To je možná důvod, proč někteří označovali nového Bonda za zženštilého - nejde tady o nějakou změnu charakteru, ale o změnu způsobu nazírání.) Dnes se dokonce zpochybňují i superhrdinové a ještě se tahle vlna "psychologického realismu", kterou představuje např. Nolan se svými Batmany, oslavuje. Tady se jednak odráží určité společenské tendence, ale zároveň se nadbíhá dnešnímu majoritnímu publiku - nerdům, kteří o sobě pochybují dennodenně, a lépe se proto s takovými hrdiny dokáží identifikovat. Případně se rovnou tematizuje i fyzická ochablost, jako např. v Captain America, a tyhle "power fantasies" jsou pak kompletní. Letos se objevily hned tři výjimečné filmy, které se touto mužskou krizí a únikem do světa filmů nebo videoher (=pohádek) každý po svém zabývaly. Sucker Punch byl velkým diváckým podvodem, který své (převážně nevědomě) misogynní publikum konfrontoval s vlastními návyky a stereotypy, Drive zobrazoval deziluzi "skutečného hrdiny", neschopného žít normální život, a nakonec Bellflower - intimní a drsná osobní zpověď. Film se chlubí svými záměrnými kazy a vystavuje na odiv svoji ušmudlanou, do-it-yourself estetiku, ale tahle rádoby cool (ale uvědomělá!) namachrovanost zcela smysluplně prochází všemi vrstvami Bellfloweru a největšího účinku dosahuje v uhrančivých halucinačních sekvencích. Ono zhlédnutí se ve filmových hrdinech je tady totiž o to tragičtější, protože do značné míry zůstává pouze imaginární. Jeden z filmů roku. () (méně) (více)