Spoluautor

Přiznávám, podlehl jsem kouzlu jednoduché zápletky a velmi sympatickým hereckým výkonům a ač je opravdu zbytečné hledat ve Spoluautorovi nějaké hluboké myšlenky, hlubokých emocí je tam více než dost a jsou sakra dobře vystižené. Důvod jedné nerozsvícené hvězdy je ten, že zřejmě z nedostatečné sebedůvěry režiséra, je divákovi v určitých chvílích tu podkresovou melodií, tu prací kamery, tu skladbou mizanscény, podsouváno, jaké emoce si režisér přeje abyste v danou chvíli cítili. Je to však škoda, jelikož u takto komorně a divadelně pojatého dramatu to velmi bije do očí a zbytečně odrazuje diváka, který si říka :" Hou, no počkat, ale já to takhle nechci..já to cítim takto." I tak však na tento střet dvou světů, který v velmi mihotavých odlescích ke mě přináší vzpomínku na Synecdochu, občas rád vzpomenu. (12.07.2011)

Je vidět, kam to má Donovan nejblíž. Do divadla. Minimalistickýho. Nejenom obsah ale i forma tomu přímo odpovídají. Statická kamera, postavy z centrální perspektivy, minimum lokací a postav, všechno se odehrává především v dialozích. Škoda, že se to dotklo i délky stopáže, páč postavám se nedostalo tolik prostoru, aby získaly potřebnou hloubku. Filmu paradoxně neprospělo ani obsazení Davida Morse, na jehož "poťouchlý" herectví jsem si musel dlouho zvykat a v první scéně jej rovnou zavrhnout. Zase se projevila délka stopáže, protože zvykání nedosáhlo kýženýho efektu. Přesto je právě Morsův výkon nakonec tím, co je potřeba vyzdvihnout, protože proměna jeho hereckýho zjevu budovanýho už na přibližně 30 rolích, kde vystupuje jako detektiv nebo polda, je nakonec obdivuhodná. Kdyby se vším Donovan nepracoval tak úsporně a přímočaře, byl by snímek určitě vydařenější./MFF/ (07.07.2011)

Ba ne. Režijní beznaděj a nedostatek jakékoliv invence táhne i sebelíp napsaný thriller do odpoledního vysílacího času. To, že každý příměstský buran pije pivo a poslouchá tvrdou muziku, je přece klišé za hranicí snesitelnosti. Aspoň u festivalového filmu. Nebýt závěru, kdy mezi filmovými políčky konečně probleskne i nějaké to dramatické chvění, tak vážně nevím, čím Spoluautor tak zabodoval u karlovarského publika. (11.07.2011)

Letos jsem se sice ve Varech nezdržela dlouho, ale z toho, co jsem měla možnost zhlédnout, Spoluautor jasně vede. Oba hlavní protagonisté jsou vynikající. Čekala jsem vážný film plný filozofování o upadající kariéře dramatika a terorizujícího burana. K mému překvapení jsem se však často u filmu i smála (např. scéna, kde se Gus schovává za ledničkou, když má mluvit se slavnou herečkou, mě naprosto okouzlila). To, že je jeden z nich vlastně rukojmí a druhý padouch, vlastně není ani podstatné. Mnohem více jde o konfrontaci dvou světů - umělec a kriminálník, o ten dialog mezi nimi, o ... domyslete si už, co chcete. Já dávám plný počet prostě pro ten skvělý zážitek. (06.07.2011)

Co začne jako nikterak objevná studie tvůrčí krize a krize středního věku se nečekaně vyvine v divadelně laděný psychothriller s brilantně napsanými dialogy gradující v náhlý a úderný závěr. Humoru je zde jen pomálu, a když už, tak je extrémně suchý nebo morbidní. Vypjatých slovních přestřelek a lehce metafikčních momentů bych uvítal možná o něco více, jelikož představují jednoznačné vrcholy filmu. Morseova přesvědčivost v roli mentálně zaostalého "věčného dítěte" je zcela odzbrojující. (28.03.2013)