poster

Macbeth (TV film)

Drama

Velká Británie, 2001, 132 min

Režie:

Gregory Doran

Scénář:

William Shakespeare (divadelní hra)

Kamera:

Ernest Vincze

Hudba:

Adrian Lee

Komentáře uživatelů k TV filmu (1)

  • bogu
    ***

    Kdyby režisér Greg Doran potřeboval podtitulek ke své slavné inscenaci Macbetha, mohl by si za dvojtečku napsat: halucinace – horor – hysterie. Jeho televizní adaptace podle všeho věrně zachycuje stylizaci a náboj divadelního představení, které vyniklo především surrealistickou temnotou moderního světa vykolejeného z normálu (Doranovou inspirací byly válkou postižené balkánské státy a atmosféra ruin po ničivém zeměstřesení v Turecku v roce 1999) a intenzitou emočního pnutí mezi oběma protagonisty (Antony Sher a Harriet Walter). Jako film vyniká Doranův Macbeth především expresionistickými vizuály, které částečně staví na úspěchu legendární inscenace Trevora Nunna s Ianem McKellenem a Judi Dench (taktéž dostupné v televizní verzi), černočerné klaustrofobní inscenace, která díky improvizovaným kostýmům a minimalistické scéně dodnes působí překvapivě bezprostředně. Doran kopíruje Nunnův eklektický design, modernizaci naznačuje v zásadě pouze kostýmy (vojenská výstroj, obleky, pušky), jevištěm se stala cihlová ruina neurčitého stáří, prostor odpojený od elektřiny, evokující jednak tragedie v Turecku a na Balkáně, jednak depresivní atmosféru Beckettových her. Co je ovšem možná nápadnější – a v kontextu shakespearovských adaptací rozhodně osvěžující – je od realismu a mainstreamových konvencí oproštěný filmový obraz: poetická práce s tmou, světlem a stíny, kamera preferující křivé úhly, ostré detaily a hektické pohyby vyvolávající závrať a dezorientaci, expresionistický střih nabourávající kontinuitu a logickou souslednost obrazů. Formální sofistikovanost Doranovy adaptace skvěle odráží tón a básnické motivy předlohy (která je, obrazně řečeno, plná nepřirozených stínů, křivých úhlů a závrať vyvolávajících průjezdů a kroužení Shakespearovy básnické kamery) a v posledku je vlastně zajímavější než samotné herecké výkony Doranova ansámblu z RSC. Herci nejsou vyloženě špatní, Antony Sher a Harriet Walter, přinejmenším, se ikonických rolí zhostili se ctí, ovšem troufl bych si říct, že jednak v Nunnově verzi a jednak v nové verzi Ruperta Goolda s Patrickem Stewartem (2010) jsem viděl pestřejší a propracovanější výkony. Možná je za tím právě Doranova stylizace, která i v herectví upřednostňuje exces, vykolejení a hysterii; tu a tam ostatně Doranův film přichází s originálními a pamětihodnými hereckými momenty (Sher a Walter smějící se sami sobě na konci III.4, například) a řada replik tu skutečně zní čerstvě, když už ne přesvědčivě. Možná, že problémem je spíš délka filmu, která sice není pro shakespearovskou inscenaci nijak neobvyklá, ale během které se tempo ani atmosféra nikdy nikam výrazně nevychýlí. První polovina filmu tak na mě udělala mnohem silnější dojem, než ta druhá, kde už moment překvapení vyprchal a kde už mě Doranova stylizace začala trochu unavovat. I tak, za odvážné a suverénní filmové zpracování, za maniakálního Shera a za několik skvělých postřehů, silné tři hvězdy. // LEPŠÍ VERZE: Nunnova verze (1979) je meta, která zůstává nepokořená, byť Doran z Nunna, jak už jsem zmínil, v mnoha ohledech vychází; Patrick Stewart je zatím nejzajímavější Macbeth jednadvacátého století.(14.7.2013)