Já, žena II

Volné pokračování jednoho z největších mezinárodních hitů skandinávské produkce bývá ještě dnes neprávem vnímáno jen jako překotně šokantní exploatace. Přitom reprezentuje důmyslně subverzivní kritiku publika erotických filmů i emancipační dílo odsuzující toxické vztahy a tradiční genderové role. Úvodním zabředáváním do bažiny nehorázných sexistických výjevů a dialogů si film připravuje půdu pro kousavou kritiku vlastního publika, jemuž cíleně znepříjemňuje či odpírá voyeuristické potěšení. O to silněji pak vyznívá emancipační cesta hlavní hrdinky dostat se ze vztahu s despotickým šovinistou, který za svým distingovaným zevnějškem skrývá velké tajemství. Autorův chvályhodný záměr se nicméně nesetkal s pochopením a diváci i kritika filmu absurdně vyčítali, že nenabízí takovou esteticky erotickou podívanou jako první díl. (Letní filmová škola)