Like Someone in Love
Like Someone in Love
ライク・サムワン・イン・ラブ
Hra na lásku
Like Someone in Love
Obsahy(1)
Starý muž a mladá dívka se setkají v Tokiu. Ona o něm nic neví, on si myslí, že ji snad kdysi znal. On ji pozve k sobě domů, ona mu nabídne své tělo. Pavučina bizarního vztahu, trvajícího pouhých čtyřiadvacet hodin, je však velmi spletitá a ani jeden z hrdinů neví, jaké budou následky jejich setkání.
Po Věrné kopii, natočené ve Francii, se Kiarostamí vydává do dalekého a tajemného Japonska - jeho poslední dva celovečerní filmy jsou zároveň prvními dvěma hranými filmy natočenými mimo Írán. V jednom rozhovoru se Kiarostamí vyjádřil k volbě Japonska následovně: „Pokud natočím film v Japonsku, bude to naprosto jiné prostředí, které však bude pro západní publikum podobně exotické jako Írán. Film se bude stejně muset všude promítat s titulky." S myšlenkou natočit příběh zasazený do Japonska koketoval Kiarostamí již od roku 2002 (krátce po dokončení filmu Deset) a původně se mělo jednat o odyseu taxikáře v nočním Tokiu. Některé prvky z této původní črty (režisér je všeobecně známý tím, že má vždy rozpracováno několik skic budoucích filmů, průběžně je reviduje a k některým se pak vrátí a natočí je) ve filmu nakonec zůstaly, příběh se však během deseti let „zrání" poměrně zásadně proměnil.
Kiarostamího snímek vyniká dnes již prakticky zapomenutým uměním záměrné a detailní práce s mizanscénou. Kladení mizanscény do popředí uměleckého zájmu a využívání jejího uspořádání jako základního kompozičního prvku, tolik používané u starých mistrů od Ejzenštejna přes Wellese až po Premingera, je v současném filmu poměrně omezeno. Like Someone in Love je příkladem aplikace tohoto pozapomenutého umění par excellence a dílo doslova uhrane diváka propracovanou kompozicí záběrů (čímž ostatně navazuje na většinu předchozích Kiarostamího snímků).
Jedním z klíčových motivů je vzájemné porozumění, které bylo ostatně zásadní i pro dalšího tvůrce-cizince a jeho japonský film, totiž Sofii Coppolovou (Ztraceno v překladu/Lost in Translation, 2003). O vzájemném porozumění bez společného jazykového vybavení často mluví i producent Kiarostamího posledních filmů Marin Karmitz (který s režisérem spolupracuje, přestože mluví pouze francouzsky, zatímco Kiarostamí jen persky a anglicky). Během natáčení navíc došlo k zásadním finančním problémům (odstoupil koproducent v podobě televize Arte), a proto musel Karmitz prodat v aukci sochu od slavného Yvese Kleina a z výnosu zaplatit dokončení filmu. Poté se nechal slyšet: „Nic se vlastně nestalo. Pouze jsem vyměnil umění za umění."
(Letní filmová škola)
Recenze (38)
[IFF 2012, Bratislava] ()
V každom smere maximálne civilný príbeh s prirodzenými , no nesmierne dramatickými zvratmi. Pomalé tempo kamery necháva v divákovi budovať vlastné dojmy , ktoré dokážu ústiť do nevšednej atmosféry. Isté trhlinky menších rozmerov sú občas v konaní postáv, inak ide o naozaj podarený film. ()
Like Someone in Love je art film, který má sílu vtáhnout diváka do děje a přitom celý stojí na jednoduché zápletce. Sledujeme tedy setkání dvou lidí, kteří i přes věkový rozdíl najdou jakési porozumění, ale nevyhnou se nepříjemným následkům. Celé je to krásně nasnímané a kompozice záběru je vskutku velmi propracovaná. Příběh vlastně drží na uvěřitelných hereckých výkonech a na jejich dialozích. Působí to na mě jako krátká povídka z Tokia, kterou jsem si užil. ()
Viděl jsem na Cinemaxu a dabing mne fakt dostal, když příjmení Durkheim četli durkhajm místo dyrkhem:-) ()
[38. Letní filmová škola Uherské Hradiště 2012] Tak dobre sa to pozeralo, až mi vôbec neni ľúto, že je to opäť typický Abbasov neukončený film. A možno aj preto, lebo sa mi nesmierne páči Japonky. ()
LFŠ 2012: Pokud se mě někdo zeptá, o čem ten film byl a jak to dopadlo, tak neumím odpovědět. Příběh se mi ale velmi líbil. Práce s kamerou je naprosto dokonalá. Herci dobří. Snad jen ke konci už mi některými dlouhými scénami docházel dech a proto o hvězdu méně. Jinak bych dal plný počet bodů. ()
Neskutečně hypnotizující a pohlcující i přes všudypřítomné nic, o které ve filmu jde. Krásně a poutavě zachycená všednost každodenního života, kde forma na míle předbíhá obsah. Fantastická kamera a důkaz, že i ty nejobyčejnější momenty mohou být přece jen něčím výjimečné. ()
Další z rady zbytočných a nudných filmov. ()
Totaaaaalne psycho! Jak toto sa da oznacit ze "romantika" :-O?! 3/4 filmu vozi dedko mladucku pobehlicu po okoli a k sebe domov, ona len place a stratene kuka. Jej frajer na nu dokola zjape a potom jej da na hubu. Cele je to zle. Spravene dobre, ako v hovno v peknom papieriku. Velke sklamanie: ODPAD! PS: Vcera sme pozerali "Tomorrow I will date yesterday's you" - takze je nabteon, ze aj rakosnici vedia natacat peknucke romantiky a nie taketo uchylarny. Celkom urcite toto nie je ziadna "japonska kultura", kedze taketo hovada nasilne behaju spokojne aj po EU a maju celkom gulate oci. Film nema ziadne posolstvo. Nosit bejsbolku na rande? Tycou do hlavy ked mlatia babu? Uzavriet zivotnu poistku? Nic z toho to neposkytuje, len presraty cas a tazky pocit na poblitie. ()
Prvních 15 minut nuda v baru, potom 15 minut přejezd taxíkem a z toho 10 minut poslouchání schránky v telefonu. No a pak 10 rozhovor staříka o ničem. No a potom jsem to vzdal... ()
Nie som si síce istý, či by som chcel vidieť film aj druhý-krát, každopádne jeho spracovanie a atmosféra mi celkom sadli. Film napriek svojej značnej dávke pomalosti na mňa pôsobí vcelku harmonicky a vizuálne sa na neho dobre pozerá (nielen kvôli peknej mladučkej japonke). Pokiaľ idete na festivalový film a čakáte, že sa budete musieť trochu preladiť od bežnej kino produkcie, tak by vás ten film nemusel sklamať. V lepšom prípade vám navodí dumavú náladu, či psycho-sociologické zamyslenie sa nad bizarnosťou spoločnosti, v ktorej poniektorí žijeme. (49. International Antalya Golden Orange Film Festival, 2012) ()
Krásný pozdrav z Japonska. Film o šesti scénách, který mě umožnil maximálně se ponořit do jednoduché dějové linie. Komorní atmosféra a ,,líná" kamera umožňují to, že mohou vyniknout hlavní postavy a jejich vlastnosti. Potažmo i výkony herců, kteří při sálodlouhých scénách musí ukázat tu lepší stránku svého hereckého umu. I když někomu může připadat Hra na lásku nudná a nezáživná, tak ať si uvědomí, že to není americký akčňák, kde scéna střídá scénu. Tento film má jasný rád a pravidla. Každá scéna je dotažená do nejmenšího detailu. Pro mě to byla zajímavá a příjemná změna a tak dávám čtyři hvězdy. ()
Uspávač hadů. Pokud však vydržíte a víčka ponecháte otevřené, odmění se film několika silnými scénami, které dají snímku smysl jeho existence. Navíc je velmi poutavá japonština, která intonací jde mimo mé chápání. ()
I když je režisér íránského původu, tak stejně z toho Japonci vycházejí jako úchylové. Ač je to velice elegantní. ()
snímek, v kterém je děje jen poskrovnu. Mělo to asi být drama, založené na konverzaci, ale jde hlavně o sled monologů v nevěrohodném příběhu s hloupým koncem. Rádoby artový film, z kterého zbyla jen ušlechtilá nuda ()
Intimní film rozehraný na základě pro Evropana nevšední situace, v níž Kiarostami cílí vztahy mezi podstavami. Setkání aktéru nepůsobí nikterak přirozeně, což vyvolává pocit jejich odcizení. O to zajímavější je sledovat schopnost nacházet společné body v komunikaci mezi starým profesorem, z něhož je znát vyrovnanost založená na zkušenosti, a dvojící mladých lidí, kteří, přestože by k sobě měli míti blízko, nejsou schopni se shodnout a vzájemně pochopit. Zvláštní je celý motiv schopnosti naslouchat druhému, když zvážímé skutečnost, že film natočil Iráčan ve francouzské produkci a japonském prostředí. Z díla tak nechtěně vyplývá, že možnost porozumění není založena ani na národnosti, ani na věku, ale leží v člověku samém. ()