Camille Claudel 1915

Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film. (05.07.2013)

Juliette Binoche je skvělá herečka, ale tentokrát mi ani její obdivuhodný výkon nestačil k tomu, aby mě snímek zaujal nějak více. Jedná se o zajímavý příběh, který je ale podaný jen jako nahlédnutí do blázince. Možná se mi to nelíbilo i proto, že je to příliš uvěřitelné. Ale snímek mě prostě nezaujal a já spíš nic necítil. (05.10.2016)

Ťažko objektívne hodnotiť film, kde je hlavná postava človek, do ktorého pocitov nie je jednoduché sa vžiť. V prípade sochárky Camille Claudel je situácia o to ťažšia, že sa jedná zároveň o umelkyňu, pre divákov-mužov o ženu, o postavu žijúcu pred sto rokmi a nie tak úplne mentálne v poriadku. Aj to je otázka filmu, čo je to mentálna "normálnosť" a kto o nej rozhoduje. Camille to má ťažké, pretože v blázninci sa niet čomu venovať. Možno by sa tu dalo športovať, ale nebolo by s kým. Možno by sa dali čítať knihy, ak by tu nebola k dispozícii zrejme iba biblia. Osobný rozvoj rozhodne nebol výsadou podobných zariadení. Rozhovory o bohu (a vzťahoch) s bratom, mnohé napovedajúca expresívna motlitba v kostole a citlivé herectvo Binoche naznačujú, nad čím sa treba zamyslieť. Ak chcete mať predstavu do čoho pôjdete, tak pokiaľ sa vám páčil Denník vidieckeho farára, budete spokojní. Ja mám radšej hrdinov, do ktorých pocitov sa ľahšie dokážem vcítiť a tak ich pochopiť. Nemyslím tým jednoduchších. Napríklad taký somárik Baltazár od rovnakého režiséra. (09.10.2014)

Ak je presvedčenie väčšiny nejakej skupiny (napríklad rodiny, príbuzenstva, komunity) také, že jeden z jej členov je blázon, nič nezmôžu iné inštitúcie, ani lekári s iným názorom. Viera je totiž silnejšia ako čokoľvek iné. Zďaleka nemusí ísť o vieru katolícku, či iného náboženstva. Úplne postačuje viera najmocnejšia - totiž viera vo vlastnú neomylnosť, tak častú dnes, ba možno častejšiu než pred sto rokmi. Nepohne s ňou žiadny iný názor. V tomto bol film veľmi silný a univerzálny, bez ohľadu na to, či a ako vierohodne narábal so skutočnou predlohou. Pretože tá bola len ilustráciou temnoty, pretrvávajúcej v mysliach i srdciach neomylne veriacich, nenechajúcich sa presvedčiť ničím, čo by spochybňovalo ich genialitu, neomylnosť, dokonalé vzdelanie a tie jedine správne (lebo ich vlastné) názory. Druhým dôvodom, prečo volím plné hodnotenie je skvelá ukážka toho, ako by vyzerali psychiatrickí pacienti dnes, keby neexistovali lieky a injekcie a ako to veľmi pravdepodobne vyzeralo len pred sto rokmi. Pretože bez nich mala prevažná väčšina z nich symptómy, aké sú vidieť vo filme. Alebo ako by vyzerala psychiatria len s pomocou arteterapie a psychoterapie, čo dnes presadzujú niektoré náboženstvá (scientológia) a postfreudovské školy. Vrátili by sa dávno nevídané príznaky chorôb (lebo farmakológiou utlmené, prípadne vymiznuté). V ústave, kde sa Camille liečila používali len tieto spôsoby terapie - ergoterapiu (pracovnú), dramaterapiu, vyspovedanie sa z problémov a liečba prechádzkami, maľovanie, modelovanie. Nuž a v neposlednom rade skvelo zvolený obraz, sprevádzajúci vnútorné pocity jednej nespravodlivo zavretej, mierne ustrašenej a trochu paranoidnej umelkyne, čo si chcela žiť svoj utiahnutý, osamelý život. Avšak jej príliš múdra a starostlivá rodina jej to neumožnila, lebo ich viera ich nútila urobiť z ich hľadiska pre ňu len to najlepšie. Totiž zavrieť ju do blázinca a držať ju tam, napriek inému názoru jej ošetrujúceho lekára, až do jej smrti. (17.03.2014)

Tři hvězdy za příběh, který je tak skoro o ničem. Čtyři za zobrazení doby a naprosto věrohodnou, tíživou atmosféru tehdejšího blázince. Jasná pětka za skvělou Juliette, která svou rolí doslova žije. Až jsem měl někdy strach, jestli taková není i doopravdy. Celkově lepší čtyři, s tím, že tenhle film je jen dalším důkazem toho, že na nějaké průměrné hodnocení nemusíte brát vždycky zřetel. Bruno mě opět nezklamal. To on snad ani neumí. (14.09.2015)