Zvrácený

Prý jeden z těch filmů, který bude korzovat na hranici snesitelnosti ve světové kinematografii. Oceňuji u něj především hudební stránku, se kterou si Thomas Bengalter z Daft Punk opět vysloveně vyhrál. Oceňuji nápad přijít s takovým příběhem od konce. Zbytek je ale čiré umění a já nevím, proč by se mi to mělo líbit. (19.01.2016)

Scénář: Gaspar Noé .. Náročnost úvodní obrazové kompozice, neposedná a neklidná kamera dělá už od počátku tento snímek těžce stravitelným. Záběry ostře kontrastují s pozdější klidnou atmosférou a dlouhými pasážemi bez jediného střihu. Stejně kontrastní je i příběh, začínající krutou pomstou a přes staticky natočené znásilnění se přenáší až k nahlédnutí do vztahu osob postižených tímto zločinem. Nechutné a drsné záběry nepochybně zvednou vlnu zájmu, ale chtělo to trochu víc promyslet, než jen téma zpracovat obráceně, inverzně, zvráceně.. (27.04.2006)

Mnohé scény jsou jistě v rámci "normálních" filmů často za hranicí toho, co je běžně k vidění. Rozsekaná hlava minimaxem, několikaminutové znásilnění v podchodu měly hlavní cíl - šokovat. Můj hlavní pocit z filmu je podobně jako u jiného "šokujícího" filmu Salo anebo 120 dní Sodomy překvapivě nuda. Tady ještě více znásobená. Příběh je minimální a nezajímavý. Vyprávění pozpátku není dnes nijak zvlášť originální. Co mi především vadilo byla snaha režiséra co nejvíce předvádět, jak hodně jiný a EXPERIMENTÁLNÍ ten film je. Odvyprávím to pozpátku, hodně přitvrdím a hlavně budu mávat s kamerou tak, že chvílema nebude vůbec nic vidět - z toho budou všichni ohromený! Jenže pro mě byla třeba úvodní několikaminutová scéna v gay podniku takřka nestravitelná. Ne pro oplzlost, vulgárnost, drsnost, ale protože se člověk v podstatě dívá jen na blikající světla, sem tam se ukáže kus nějakého člověka, kus nějaké zdi, sejde se po schodech, vidět není vlastně skoro nic, slyšet taky ne - jen jakési hučení. Originální? Jistě! Ke koukání? Ztěží. (27.10.2005)

Hovno vyskočí ze záchodové mísy a nacpe se s palčivou bolestí do rekta. Chvilku srovnatelnou s věčností si tam pobude, načež se začne nepříjemně tlačit střevy směrem k žaludku a jeho leptajícím šťávám. A až přejde pocit na zvracení, namíří si to jícnem přímo do úst v podobě sladkého sousta, co po vyndání ještě rozverně svádí chutě svou lahodnou vůní.. Toť struktura Noého experimentální provokace, v níž kamera na střídačku bezcitně stojí, rotuje, nebo létá na oběžné dráze Kubrickova odkazu. Subjektivně zneklidňující, s dokonalým výběrem hudby a stovkami podnětů k zamyšlení se nad příčinou, důsledkem a časem, co všechno zničí. Všechno, bez výjimek.. Nejhorší na tom je, že to hovno ani nebylo tvoje, Roupe. Vyhrál jsi.. (04.03.2013)

Už úvodní titulky (tak jednoduché a přitom ve spojení se zvukem tak působivé) daly jasně najevo, že tohle prostě bude tak trochu "jiný" film. Kameraman je bezskrupulózní drzý fracek, který si dělá absolutně co chce a divák mu to buď nehorázně žere, anebo se mu začne obracet žaludek (nejlíp obojí). Děj filmu je jednoduchý (jen zobrazovaný pozpátku), ale přesto působivý - opět díky neuvěřitelné kameře a syrovému naturalismu (viz. např. hned počáteční psychoscény z gayklubu). Hercům se nedá vytknout asi nic, naopak - nekonečně dlouhé záběry bez střihu zvládali víc než dobře. Nejpůsobivější scéna samozřejmě ta v podchodu - postupně mě v sedačce posunula asi o půl metru dopředu (při druhém zhlédnutí už se "posouvalo" trochu jinak, že, Pane). . . . . Závěr: Zvrácený si vůbec nebere servítky a vnímavého diváka si krutě vychutná - byl by však snad ani ne poloviční, kdyby kameraman nevysadil prášky na schizofrenii a maniodepresivní psychózu. (4,5*) . . . . . . Čas všechno zničí... (08.12.2006)