Ivanovo dětství

Hneď prvý film Ivanove detstvo naznačil schopnosti tohto nadaného študenta VGIK. Zobral si schématický žáner vojnového filmu zobrazujúceho vplyv jej hrôz na dieťa a ľudí okolo neho. No na rozdiel od iných filmov podobného razenia, ktorých vonkoncom nie je málo (spomeniem na ilustráciu iba jeden z mojich najobľúbenejších a to Idi i smotri:Come and see od významného Bieloruského režiséra Klimova), k tejto téme pristupuje s jemu neskôr svojským lyrizmom a citom pre kameru, nobojacej sa dlhých záberov. To čo na Tarkovskom veľa ľudí vrátane mňa obdivuje je vyberanie filmových lokácií pre scény, ktoré nielenže vždy dokonale laďia a spĺňajú svoj účel splynutia s hercami v jeden magickou filmovou rečou k divákovi prehovárajúci celok, ale aj často preberajú rozprávačskú iniciatívu a svojou silou zanechávajú na nás divákoch hlboké vizuálne ryhy v pamäti. Zároveň je ale táto jeho celovečerná prvotina jediným filmom z jeho tvorby, v ktorom sa prejavuje mierna ideologizácia, čo mierne kazí celkový dojem. No vzhľadom nato, že jeho natáčanie prevzal po predchádzajúcom režisérovi a taktiež išlo o jeho prvý celovečerný film, ktorý bol určite pod drobnohľadom Sovietskych autorít, by sa dalo polemizovať o úprimnosti tejto výpovede. Napriek tomu ale ide v porovnaní s inými filmami tejto doby z tohto regiónu iba o na hrane prijateľnosti sa pohybujúce minimum a stretol sa aj s odporom zo strany autorít, ktoré ho nazvali „príliš poetickým a nezrozumiteľným pre masy“. Príbeh sa odohráva za 2. Sv. vojny na fronte v období krátkej bojovej prestávky, počas ktorej sa obe strany pripravujú na ofenzívu. Je však zarážajúce, že napriek tomu, že ide o vojnový film, padne tu iba minimum výstrelov či dopadov striel delostrelectva. O decentnosti spracovania svedčí aj fakt, že opačná strana konfliktu, Nemci, sa na scéne objavia len raz. Hlavným hrdinom je Ivan, ktorý sa chce pomstiť za smrť svojej rodiny, vyvraždenej Nemcami. Kvôli svojmu nízkemu veku(14) a svojej malej výške sa stáva prieskumníkom za bojovými líniami. Svojím oduševnením výrazne prevyšuje väčšinu svojho okolia. Stáva sa miláčikom veliteľov a tí ho chcú poslať na vojenskú školu mimo bojisko. No Ivan sa tvrdošijne v svojej zaslepenej pomste snaží za každú cenu zostať pomáhať „vyvraždiť Nemcov“. Príznačná pre jeho detské chápanie vojny ako hry s nulovým súčtom je scéna, v ktorej si prezerá knihu s obrazmi Nemeckých maliarov, kde trvá na tom, že také zvieratá ako Nemci nemôžu maľovať a akceptuje tento fakt až pri poznámke, že ide o maľby 400 rokov staré. (10.05.2008)

(2x) - Stejně jako na počátku Andreje Rubleva se vznášíme (tentokráte ve snu), abychom tvrdě dopadli do reality skoro hororovým střihem. Anebo to není realita? Ale je, tvrdá a neúprosná, 2. světová. Rusové vždycky točili zajímavé válečné filmy, ale Tarkovského prvotina je výjimečná a zarážející zároveň. On ten Ivan Bondarev není jen tak ledajaké dítko prožívající si hrůzy války. Je vojenský vyzvědačem. Proto, aby se dítě stalo takovým odvážlivcem musí být pádné důvody a nátura. Důvodů uvádí Tarkovskij několik v Ivanových snových vizích (ad vize-tak spektakulární prolínání snů a reality, manipulaci s kamerou, pozadím a symboly jsem neviděla do Potěmkina, ale to se netýká jen Ivanových snů...viz. dále), ale i během děje je naznačeno, kolik toho Ivan prožil a jaký byl jeho pohnutý osud. Nic ale není tak mrazícího a zneklidňujícího jako sám Ivan. V prvních minutách jsem pochybovala o tom, zda je to vůbec chlapec. Svoji odvahou (převyšující i některé dospělé vojáky), zapřísáhlou nenávistí k Němcům, duševní vyspělostí a neutuchají touhou po jediném-pomstě je spíš plátnem obrazu válečného Ruska, na něž byly namalovány jen krutosti války a nic jiného. Jen ve snech se mu vrací vzpomínky na štěstí...a o to je po probuzení větší jeho odhodlání. I film je stejně vyhrocený jako Ivan-co chvíli nás znepokojuje kamera s jejími s extrémními úhly záběru, nápaditými kontrasty (břízový háj), snovými variacemi, symboly.. hudba s vysokými tony ztrácí na libozvučnosti, neustále někde něco kape, vrže. Takže se spojením těchto prvků dosahuje napětí, zaujetí a i ten tísnivý pocit u srdce se může dostavit. U Ivanova dětství platí, že forma převážila obsah (příběh filmu je pro dnešního cinofila poněkud okoukaný), ne proto, aby se film sám stal přehlídkou mementujících obrázků s hororovými artefakty, ale aby příběh získal více rovin působnosti. Co? Nový oblíbeňák? Jo! Započítejte mi ho. Kolikátý už? Nepočítám to. Ale stojí za to. Víc než Andrej Rublev. (26.07.2006)

Tak mě zase dostal. Dějově jsem sice místy byla zmatená jak želva (což možná přisuzuji na projekce extrémně náročnému dni, navíc ale sám Tarkovskij prý odmítal analýzy svých filmů a chtěl, aby se každý film brál komplexně, proto po prvním zhlédnutím přehlížím pro mě zbytečné narativní skoky), ovšem působivost estetiky jednotlivých obrazů je - jako v každém jeho filmu - dechberoucí. Brodění se močálem, milostná zápletka v borovém lese, koně požírající na pláži rozsypaná jablka... Mrazení v zádech jenom kvůli té kráse na plátně. Z tohoto důvodu mi použití autentických dokumentárních záběrů po skončení války příjde poněkud rušivé (hlavně v necenzurované verzi filmu, kde se to mrtvými těly jen hemží), jakkoliv jsou záběry oprátek a gilotiny neobyčejně mrazivé a samy od sebe působivé. Nelze než dát absolutorium. (30.09.2010)

Krásně natočená vznešená nuda. Záběry moc hezké, kouzlící silnou podmanivou atmosféru, ale příběh nezajímavý a dost nesoudržný. Jasně, on Tarkovskij vlastně nikdy nevyprávěl komplexní uzavřené příběhy, ale většinou neměl problém pracovat s diváckou zvědavostí a někudy vést pozornost publika - ve svém debutu ale víceméně jen vizuálně machruje a klopýtá nudnými odbočkami. A to jsem tomu hrozně věřil. 60% (13.07.2020)

Ač nezpochybňuji Tarkovského nadání, nemohu se ubránit pocitu, že je to s jeho filmografií jako na houpačce. I v tomto debutu lze zajisté pozorovat klasický rukopis v podobě působivé práce s kamerou, hutné atmosféry i zručného vedení herců. Nicméně nekompaktní příběh na pozadí nazi invaze je zkrátka těžce nezajímavý a empatie k hlavní postavě, jakožto jejímu osudu, si lze jen horko těžko vypěstovat. Ve svých pozdějších dílech, kdy Tarkovskij promloval k divákovi skrze nekonvenční obrazovou kompozici, to fungovalo, zde nikoliv. (08.04.2023)