Stalker

Trpělivost. Patience. Geduld. Indulgenza. Paciencia. терпеливость... Prostě k tomuhle filmu potřebujete trpělivost, a pokud ji nemáte, vůbec se nedívejte. O čem vlastně Stalker je ví snad jen Tarkovskij, ale toho se ptát nebudu, mi to takhle docela vyhovuje. Film o všem a o ničem. Film je tak hluboký, až je plítký. - Rozplývat se rozhodně nebudu jako většina, opravdu zvláštní podívaná, ale čekal jsem větší mysterioznost a větší maso! (06.09.2008)

Stalker se vyplatí sledovat od začátku až do konce, jinak ho pořádně nepochopíte. Ze začátku jsem pořádně nechápal o čem to je až postupně jsem se do děje dostával, abych nakonec zjistil, že vlastně nevím o čem to bylo. Film je svým způsobem velmi zvláštní. Po shlédnutí budete nad koncem filmu dlouho přemýšlet, ale to byl zřejmě úkol tohoto filmu. Kniha je na tom mimochodem dost podobně. (22.05.2006)

"K Zóně se musíte chovat s úctou, jinak trestá" Nikdy se necpu tam, kam mě nezvou, takže žádnou tajemnou komnatu, která plní ta nejniternější přání, nikdy nepoznám. Jenže Profesor se Spisovatelem a Stalkerem se do ní vydali a tak jsem tam nakoukl s nimi. Takže jsem to viděl a chtěl bych napsat cosi chytrého o tom, kterak si Tarkovskij hraje se světlem i stínem, střídá množství i sytost barev, pracuje s různými obrazci, vyvolává klamný obraz skutečnosti a dobře ví, kdy má postava při odpovědi učinit dramatickou pauzu či kdy je odpověď zbytečná, ale nenapíšu to, protože tomu nerozumím. Jednoduše to shrnu slovy, že to bylo celkem zajímavé, ale často jsem se v Zóně ztrácel jako ten, kdo je zde poprvé. A taky naposledy, tím jsem si jistý. (06.12.2016)

Neuvěřitelné. Sice bych se mohl podepsat pod POMŮV komentář, ale nedá mi to. Tarkovského jsem už pomalu odsunoval na pomyslnou kolej "tohle fakt není pro mě", protože jeho Solaris a Nostalgie mě málem unudily k smrti. Ale o Stalkerovi jsem hodně slyšel, (mezi jinými i to, že se jedná o jeho nejlepší film) tak jsem Andrejovi dal ještě jednu poslední šanci. A světe div se, ono to vyšlo! Stalker mě už od prvních minut chytl svou ponurou atmosférou, dialogy, hudbou no prostě vším. A já si uvědomil, že tohle je opravdu výjimečný film. I když je to další filozofické dílo, z něhož něco pochopíte, něco absolutně ne, tak si ho užijete. Alespoň já se opravdu nemohl odtrhnout. A ano, tohle je nejlepší film od Tarkovského. A nedá mi to, Solaris měl téměř stejnou stopáž, jako Stalker. A to je pro mě ujištění, že pokud se v takto dlouhém filmu něco opravdu děje, tak to není nuda. Malá poznámka na konec: Před Stalkerem jsem si říkal, že kam se Tarkovský hrabe na Lynche (co se týče divných filmů) ale po Stalkerovi si říkám, kam se hrabe Lynch… :-) (04.11.2009)

ANDREJ TARKOVSKIJ, STALKER (1979) __________ Fikce. Poodkrývám cíp vzpomínky, který se roztřepil častým dotykem. Stalkerská otázka. Otázka, kterou nedokážu kloudně vyslovit, natož ji zodpovědět. Přání, které skrýváme a chráníme. Sami před sebou? __________ Co chci pod nánosy děsů, úzkostí, krachů, prasklin, zapomenutých snů, nevyslovených a nenaplněných lásek, zranění, která jsme způsobili sobě i druhým, hanby, lítosti, špatně zvolených cest a blbých rozhodnutí, kterýma jsou naše cesty zpravidla lemovaný jako alej, a kterýma si máme šanci kdykoli zpackat život...? __________ Kde je moje místo? Území. Teritorium. Zóna. Odkud saju živiny, odkud saju to, z čeho jsem živ? Odkud porozumím? Bloudím? Ztratil jsem cit? Nemám cíl? Jsem na scestí? (Zdroj věčného neklidu poutníka, Ahasvera). Hledání tohoto místa se jako stříbrná nit vine skrze Tarkovského filmy, a pojí je v jediný celek. Stalkerský pes. Posel. Mezi světy a mezisvětí. Posel ze Zóny, posel mlčenlivé zvěsti. Zvěsti bez obsahu. Věřit. Ale čemu? Věřit. Proč? Proto. Černý pes, psychopompos, část stalkerova srdce, která zůstává v Zóně, když on odchází, která mu vychází v ústrety, když se vrací, když přijde Čas. To nejvlastnější ze mne, co nikdy nevlastním. Stalkerský pes, posel, který putuje - světy, filmy, životy. Černý pes, Tarkovského poslední spojení s tím, co je mu nejdražší, s vlastí, s domovem, v dobách nejtěžších, v dobách vyhnanství (Nostalghia, 1983) . Tarrův černý pes, zubožený a hladový, jako Tarrova víra, couvá před Karrerovou zoufalou zuřivostí (Béla Tarr, Kárhozat - 1988), zatímco Fliegaufovi štěkající psi (Benedek Fliegauf, Tejút, 2007) se stanou bytostnými strážci a posly 'zapomenuté důstojnosti světa'. Nic tak v sobě nezrcadlí rozdíly i zapíraná spříznění Tarra s Tarkovským, jako stalkerský pes, jehož čtyřnohý stín kradmo vstupuje do Tarrových filmových obrazů. Nic tak nestvrzuje lehkost, se kterou Fliegauf překračuje stín svého mistra, než štěkot jeho psů. (14.05.2010)