Vyplnit prázdnotu

Takový ten film pro festivaly a městské intelektuály, kteří sice mají v knihovnách v úrovni očí hostů Prousta a Havla, ale nevytáhli paty dál než do nejbližší hipsterské kavárny. Vhled do židovské komunity je přesný, popis jednotlivých svátků a slavností skoro dokumentární (ačkoliv ne detailní - třeba obřízku v reálu neuvidíme, asi by to kazilo dojem), tradiční dělení rolí mužů a žen je pojato tak, jak tomu ve skutečnosti je. Ano, někde na pozadí bublají - asi - nevyřčené emoce (židé obecně nemají potřebu si mezi sebou vyprávět, natož sami o sobě a z vůbec ne o svých citech, mankote), ale film s tím nějak víc nepracuje, netvoří nějaké větší drama, vlastně je až moc evropsky (a festivalově) uhlazený. Děj tu sice jakýs takýs je (vdá se? nevdá se?), ale na hodinu a půl je to velmi málo. Dobrý komentář gudaulin. (09.11.2021)

Nenápadný klenot izraelské kinematografie, jehož největší předností je až uhrančivá střídmost ve vyprávění, které téměř nevytváří dramatický oblouk a v nenápadné poetizaci sleduje jen sled situací souvisejících s předsvatebními námluvami v ortodoxní židovské komunitě. Jemně ironické postřehy pronikající do až etnografického a tolerantního zachycení tradic, srdečné vykreslení ženského světa, emoce podáváné hlavně skrze obraz a hudbu, to vše vytváří podmanivý celek. Možná může zprvu odradit zmatek související s vpádem do velmi exotického prostředí, v němž je obtížné nalézt vztah k postavám a jejich přesným motivacím, ale ke konci se situace výrazně zlepšuje. Zajímavé oscilování mezi skutečným cítem a závazkům vůči rodině či mezi nedotknutelností tradice a zobrazením jejích paradoxních průvodních jevů, vytváří ve filmu zvláštní napětí i podněty k přemýšlení. Díky tomu vztahová konfrontace není podána přímočaře, ale získává i nádech obecného zamyšlení nad platností rigidních pravidel. Závěrečný obraz je pak doslova audiovizuální symfonií a velmi silným dotekem prožitku hlavní postavy, vrcholným zadostiučiněním s nesmírně nakažlivým účinkem. (30.06.2013)

Taky jsem chtěla vyplnit prázdnotu nedělního večera, ale za mák nerozumím pravidlům té společensko-náboženské hry, o kterou tam šlo, nicméně mě bavilo dívat se hráčům přes rameno, i když jsem zpočátku nebyla schopná se orientovat, kdo všechno hraje a k jakému týmu patří. Přes naprosto odlišné a cizí prostředí došlo k zájmu, oslovení, obdivu - pro soudržnost rodiny, uznávání hodnot i prožívaní tradic, pro ukotvenou rovnováhu, kterou k životu potřebujeme a o kterou zde zvolna přicházíme... Spíše etnografická polodokumentární zpráva s poutavými obrazovými a hudebními akcenty. (13.01.2014)

Citlivý náhled do tradic a zvyků ortodxních židů, myslím si že ta největší zajímavost pro mě jako českého diváka spočívá v naprosté odlišnosti tohoto světa. Myslím si, že lidská empatie a povaha zde jsou i přes mé "nováčkovskéů náhlednutí mezi ortodoxní židy vykresleny velmi věrohodně a celý film působí civilně. (08.04.2020)

Snímek je otevřeným oknem do židovské komunity, barvitě a realisticky vykresluje její pozitivní i stinné stránky. Rama Burshtein se soustředí hlavně na motiv rodiny, její důležitost a autoritu. Na sourodou společnost lidí, kteří si navzájem pomáhají a vlastně táhnou za jeden provaz, zároveň ale sledují každý po straně své vlastní zájmy. Do popředí staví jemně šablonovitý příběh nevěsty proti své vůli, kterou se snaží odlišit od předchozích několika stovek zevrubnou psychoanalýzou neobvyklých postav. Ty do sebe zapadají a ačkoli se nejedná o žádné dechberoucí herecké výkony, působí autenticky jako v hraném dokumentu. Irit Sheleg věnovala tomuto filmu asi nejvíce úsilí ze všech herců, není pak tedy podivem, že kolem sebe soustřeďuje většinu děje. Tím by se zdálo, že pohledná Hasas Yaron přichází o prostor, ta se ale snaží kromě sňatku utéci snad i z hlavní role a místy plaše vrhá pohledy do záběru. Nebrání jí to ale ve smělém comebacku v příhodném okamžiku, kdy naopak Sheleg ustupuje do pozadí. Nejlépe snad zvládla Burshtein technickou část filmu - k té asi nemám vůbec žádné připomínky. Kamera je působivá, nasvětlení i barevnost scén dobře vyvážená. Pečlivě dávkovaný soundtrack je samozřejmě židovsky laděn a je v dokonalé symbióze se zbytkem filmu. Příjemně mě překvapilo, že režisérka diváka nepodceňuje a sugestivně prostřihává některé scény, dávaje tak obecenstvu příležitost k doplnění děje. Bohužel ale možná právě pod stejnou záminkou nechala celý hodinu a půl dlouhý snímek bez znatelné pointy. Musím také ocenit pár cynicky a ironicky laděných momentů, jimiž film protkala (např. rabína a troubu nebo rodinnou pomoc požidovsku hned na začátku). 7/10 [KVIFF 2013] (30.06.2013)