Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama

Fulmaya je samozřejmě primárně zpovědí hyperaktivní kuřačky Doroty Nvotové. Krom toho ale také velmi dobře ukazuje Nepálský svět "z pohledu ulice". Zprvu sice některé dokumentární vstupy vypadají jako z reklamy na Dove, ale od poloviny filmu jich výrazně ubyde a konečně se divák dostane trochu do města. Scény z ulice, kde pobíhají děti fetující lepidlo pak konečně ukazují dorotin vztah k životu v nepálském městě a ten život samotný. Bohužel, dokument je hodně rozsypadný. Tříminutová Scéna z hor do celého konceptu příliž nezapadá a celkově se vyprávění vrací od jednoho tématu k druhému naprosto v náhodném pořadí. Nikdo si pak například ani nevzpomene na rodinu, která přijala Dorotu mezi sebe. Krom jdné scény na začátku o ni v průběhu filmu nepadne ani věta. Kompromitující scény o sirotčinci natočené GoPro kamerou by pak snad měly být trochu více popsány, aby i člověk, který je nemá čas detailně pauzovat dokázal určit, že jsou skutečně kompromitující. (Mě nepřišly) Když správce sirotčince s takovým přehnaně uměle nevinným výrazem pronese "My tady děti nemlátíme," každý se lehce pousměje nad absurditou té věty v jeho podání. Bohužel, když pak ke konci filmu zjistíte, že ona naivně absudrní věta vlastně opravdu zakrývala bití dětí, máte přinejmenším lehce vyčítavý pocit z onoho předchozího pousmání. Technicky nemám nic proti roztřesené kameře, ale používal bych ji s mírou. Na velkém plátně z toho opravdu bolí oči. A to je také důvod proč bych rozhodně nedoporučoval tento film vidět v kině. Určitě se jedná o celkem originání dokument, hlavně díky velice originální hlavní hrdince. Bohužel se však dal zpracovat i výrazně lépe. 5/10 (Toto byl můj komentář a hodnocení k filmu nikoli k hrdince. Komentář ohledně chování Doroty by vypadal úplně jinak.) (22.05.2013)

Původně jsem chtěl jít s hodnocením o stupínek níž, ale dokument se mi rozležel v hlavě, a proto nakonec takto.. Vendula Bradáčová pro mě byla neznámou režisérkou a myslím, že toto je její první autorský dokument, lze-li to tak nazvat. Šel jsem do kina s přesvědčením (a sypu si za to popel na hlavu), že se bude jednat o sled záběrů šílené Nvotové a krásného i špinavého Nepálu - ovšem bez myšlenky. Opak byl pravdou, Nepál v dokumentu samozřejmě je, ale není to prvoplánové. Nvotová v jistém slova smyslu určitě šílená je, ale zároveň je morálně na výši, což určuje tempo a směrování dokumentu. Od prvních momentů je rovněž patrné, že kameru má na starosti někdo, kdo tomu rozumí a má to v ruce (Tomáš Nováček). Dorota nám postupně předkládá své alter ego Fulmaya, které nakonec zosobňuje malá holčička z instituce Happy home. Nvotová se zde angažuje, shání peníze, podporuje děti. Její 'mecenášství' překračuje i zdi "šťastného domova", což ve snímku vidíme v několika příkladech. Ve filmu se však objevuje přirozený zvrat, který jistě Bradáčové velice pomohl k vystavění atmosféry (přestože se jedná o dokument), což jí nelze vyčítat - je to prostě filmařské štěstí (Třeštíková by mohla vyprávět). O tomto zvratu se však nebudu rozepisovat, nerad bych spoileroval. Raději si na dokument zajděte do kina; uvidíte, že nebudete zklamaní. (23.05.2013)

Takéto dokumenty môžem. Surové, neprikrášlené a svojské. Dorotu Nvotovú som nikdy výraznejšie neregistroval. Ale po mojej ceste do Indie a túžbe vybrať sa do Nepálu som sa odhodlal skuknúť tento filmový počin. A bolo to fajn. Pripomenul som si to prečo mám rád Áziu a prečo sú mi chudobný ľudia s ich pohľadom na svet tak sympatický. Ako úprimná spoveď a pohľad na svet, je to myslím viac ako dostačujúce. Sprostredkúva to najlepšie a to najhoršie a pritom si udržiava pozitívny prístup. Možno, že posolstvo filmu je prilíš priamočiare a možno, že v konečnom dôsledku nič nerieši, ale je to rozhodne jedna časť putovania jedného človeka, ktorý bez rozdielu čo si o ňom myslíte, je zaujímavý. A ja pevne verím, že sa to nebude posledná cesta, ktorú uvidím. Príjemné a preplnené krásou jednoduchých myšlienok v kontraste so zlým svetom. (23.04.2014)

Opravdu milé překvapení. Dorota Nvotová je prostě živel. Film/dokument měl spád, skvělou hudbu i kameru. Po skončení projekce jsem měl pocit, že jsem nabitý nějakou zvláštní pozitivní energií. Přirozený a svérázný projev hlavní aktérky byl naprosto okouzlující. Viděno: 23.05.2013 (ČSFD projekce). Mé hodnocení: 95%. (22.05.2013)

Dorota Nvotová je bohémka, Do vecí ide na plné gule. Bez cigy nevydrží. Pomedzi šluky vydáva svedectvo o sebe. Jej vlastná knižka Fulmaya bola fajn spoveďou o spôsobe života a tvorby. Život v exotike či rôzne vzťahy a aktivity naznačujú hľadanie miesta vo svete. Napriek prezentovanej extrovertnosti je zrejme jej najmilším miestom pivnica plná kníh, cd, vecí na cestu a vecí z ciest. V zelenom trabante sa presúva Bratislavou, s neskrotnou túžbou upozorniť na to, že možno na seba ani tak nechce upozorniť, ale ide si svojim farebným svetom. Často narazí, ale ide naplno. Nehnije, žije. To sa ráta. Na rozdiel od gudualina si nemyslím, že ide o lacnú seba prezentáciu, i keď aj v jeho komentári kus pravdy je (obľúbené cesty hľadania zmyslu mladých Američanov a Európanov vo východných kultúrach). K snahám spasiť svet u podobných bohémov ako je DN patrí zároveň akási ľahkosť, odpútanosť od súvisiacich záležitostí. Výsledok môže dopadnúť podobne ako prezentovaná zápalistá podpora sirotinca, ktorý mal od riadnej výchovy ďaleko. Poznámky s osobnou skúsenosťou: Dorotu som raz videl v električke, aj s jej prvým mužom Whiskym (spevák kapely Slobodná Európa). Neprehliadnuteľná. Vo farebných šatách, šatke okolo hlavy a slnečných okuliaroch zakrývajúcich trištvrťku tváre sa v krkolomných uhloch krčila pri tyči. Rovnaká ako vo filme, len bez kamery. Druhý raz som videl jej koncert s nepálskymi týpkami-rockermi na Pohode. Výborná záležitosť. Ukázala živelnosť aj melancholickosť v jednom koncerte počas horúceho letného dňa. Piesne prekladala vtipnými komentami o kapele a o reakciách Nepálcov na zvyklosti Slovenska. Navštívil som aj jej sólový recitál, kde zaspievala sadu svojich obľúbených pesničiek. Vynikajúci zážitok. (10.12.2015)