Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama

Asi takhle: Fulmaya určitě není nezávislý dokument, který nestranně zkoumá nějaký fenomén, problém nebo stav věcí. Je to osobní zpověď mladé a citově nestálé umělkyně Doroty Nvotové, která se pravdu povědíc ve střední Evropě poněkud nudí a neví, kam nasměřovat svou energii. Vyráží proto až do podhůří Himalájí šířit dobro. Bohužel šíření dobra v podání Doroty Nvotové poněkud připomíná boj proti zlu Daniela Landy - svou sebestředností, pozérstvím, neschopností sebereflexe a nedostatkem trpělivosti. Dorotka má něco společného s hrdinkou snímku Bůh je velký, já ne v podání Audrey Tautou, která v rámci hledání sebe sama dokázala v jednom snímku vystřídat všechna světová náboženství. Motiv odchodu z domova a roztěkaného nalézání smyslu života mi připomněl známého malíře Paula Gauguina. Toho tak unavovala měšťácká domovina, kde lidé jen tak nezáživně chodí do práce, vychovávají děti a starají se o přestárlé členy domácnosti, až se jal objevovat exotiku. V Tichomoří jedl evropské konzervy, důsledně uplatňoval evropská měřítka, naprosto se nesnažil chápat místní souvislosti a učit se od místních kultur, zato hledal, a to dá rozum, že spolehlivě nacházel, idealizovaný ráj, který si vysnil už ve Francii a který se na hony vzdaloval přízemní realitě. Podobně jako Nvotová vyráží z Evropy tisíce mladých lidí, jen o tom obvykle nepíšou knihy, netočí filmy a nestávají se (značně diskutabilními) symboly dobročinnosti. A propos, když už jsme u té charity, moje firma má charitativní program Čas pro dobrou věc, kdy zaměstnance navleče do triček s firemním logem a nechá je pomáhat seniorům, aby se posléze prezentovala jako společnost se sociálním cítětím a dobře tyto aktivity reklamně využila. Nic proti tomu, ty peníze a energie lidí se daly použít i nesrovnatelně horším způsobem, jen mě tento způsob konání dobra nenaplňuje obdivem a snahou se k němu přidat... Celkový dojem: 10 % za nulové emocionální ztotožnění s Dorotkou (hezky to vystihuje věta z komentáře uživatele Mahalika: "Nvotová kráčí nemocnicí. Oděná ve svém typickém barevném oblečení, které jako kdyby křičelo na ostatní: "Jsem v téhle zemi na skok, tak se klidně na mě koukněte."). (17.06.2013)

Takéto dokumenty môžem. Surové, neprikrášlené a svojské. Dorotu Nvotovú som nikdy výraznejšie neregistroval. Ale po mojej ceste do Indie a túžbe vybrať sa do Nepálu som sa odhodlal skuknúť tento filmový počin. A bolo to fajn. Pripomenul som si to prečo mám rád Áziu a prečo sú mi chudobný ľudia s ich pohľadom na svet tak sympatický. Ako úprimná spoveď a pohľad na svet, je to myslím viac ako dostačujúce. Sprostredkúva to najlepšie a to najhoršie a pritom si udržiava pozitívny prístup. Možno, že posolstvo filmu je prilíš priamočiare a možno, že v konečnom dôsledku nič nerieši, ale je to rozhodne jedna časť putovania jedného človeka, ktorý bez rozdielu čo si o ňom myslíte, je zaujímavý. A ja pevne verím, že sa to nebude posledná cesta, ktorú uvidím. Príjemné a preplnené krásou jednoduchých myšlienok v kontraste so zlým svetom. (23.04.2014)

Dorota Nvotová si natočila takový celkem osobní film, což je hezké, je tu i nějaké poselství, které má smysl, podíváme se i na to, jak život není jednoduchý, ale nemůžu si pomoct, mě tenhle snímek prostě moc nebavil. Sem tam jsem si ale říkal, že ta hudba je skutečně povedená. Ale jen sem tam, jinak mě nic moc nevytrhlo. (16.02.2018)

Film je viacej spoveďou Doroty Nvotovej o jej niekoľkoročnej životnej etape, než dokumentom o Nepále či živote v Kathmandu. Do hlavného mesta krajiny nazrieme skrz Dorotine dobročinné aktivity v ňom (pomáhanie deckám v domove a na ulici), ale keby nám tvorcovia povedali doplnkovým voice-overom aj niečo všeobecné o miestnom živote, snímka by dostala rozmernejšiu dokumentaristickú hodnotu. Porovnávanie "neľahkosti bytia" tam a v Bratislave však v Dorotinom podaní bezprostrednej a úprimnej holky, ktorá si neberie servítky na ústa, robí film dostatočne osobným a autorským na to, aby ste si v ňom našli nejakú tú myšlienku a s hrdinkou sympatizovali. Pekná hudba. (02.05.2013)

Fulmaya je samozřejmě primárně zpovědí hyperaktivní kuřačky Doroty Nvotové. Krom toho ale také velmi dobře ukazuje Nepálský svět "z pohledu ulice". Zprvu sice některé dokumentární vstupy vypadají jako z reklamy na Dove, ale od poloviny filmu jich výrazně ubyde a konečně se divák dostane trochu do města. Scény z ulice, kde pobíhají děti fetující lepidlo pak konečně ukazují dorotin vztah k životu v nepálském městě a ten život samotný. Bohužel, dokument je hodně rozsypadný. Tříminutová Scéna z hor do celého konceptu příliž nezapadá a celkově se vyprávění vrací od jednoho tématu k druhému naprosto v náhodném pořadí. Nikdo si pak například ani nevzpomene na rodinu, která přijala Dorotu mezi sebe. Krom jdné scény na začátku o ni v průběhu filmu nepadne ani věta. Kompromitující scény o sirotčinci natočené GoPro kamerou by pak snad měly být trochu více popsány, aby i člověk, který je nemá čas detailně pauzovat dokázal určit, že jsou skutečně kompromitující. (Mě nepřišly) Když správce sirotčince s takovým přehnaně uměle nevinným výrazem pronese "My tady děti nemlátíme," každý se lehce pousměje nad absurditou té věty v jeho podání. Bohužel, když pak ke konci filmu zjistíte, že ona naivně absudrní věta vlastně opravdu zakrývala bití dětí, máte přinejmenším lehce vyčítavý pocit z onoho předchozího pousmání. Technicky nemám nic proti roztřesené kameře, ale používal bych ji s mírou. Na velkém plátně z toho opravdu bolí oči. A to je také důvod proč bych rozhodně nedoporučoval tento film vidět v kině. Určitě se jedná o celkem originání dokument, hlavně díky velice originální hlavní hrdince. Bohužel se však dal zpracovat i výrazně lépe. 5/10 (Toto byl můj komentář a hodnocení k filmu nikoli k hrdince. Komentář ohledně chování Doroty by vypadal úplně jinak.) (22.05.2013)